„Tak schválně? Už vás někdy napadlo spočítat, kolik času uplynulo, zatímco jste odsouvali sami sebe nebo svoje sny do pozadí?

Například mě ta věta z titulky ještě před pár lety nepřipadala nijak divná (..je to vlastně už asi 20, ale v mým věku už se tomu říká pár ). Naopak bylo pro mně přirozené, že stále někam spěchám, že vlastně nic moc nestíhám a taky, že mám neustále nějaké zpoždění.

Byl to takový pocit, že uháním do budoucnosti k událostem, které se měly stát až za xxx minut, hodin nebo dní. Ve stejnou chvíli se minulost ještě aspoň v myšlenkách držela zuby nehty zadních kapes kalhot a na přítomnost moc nebyl čas.

Kdybych tenkrát aspoň věděla, kam se ženu? Moje spěchání vlastně nedávalo žádný smysl. Nespěchala jsem totiž třeba na sjezdovku, abych si mohla zajezdit na svém oblíbeném snowboardu.

Nespěchala jsem ani domů, nikdo tam na mně totiž nečekal. Spěchala jsem do práce, která mě pramálo těšila, spěchala jsem s prací, abych jí hodně stihla, a kolikrát dokonce tak, že jsem radši nešla ani na oběd, abych náhodou nemarnila čas.

Nezní tohle šíleně?

Když jsem se jednoho dne ocitla na posteli neschopná jakéhokoliv pohybu, neschopná jakékoliv komunikace, jen oči upřené do stropu, z nichž občas nesměle ukápla slza, netušila jsem, že právě procházím akutním stadiem vyhoření.

 

Jen díky starostlivosti mého tehdejšího okolí a rodiny se mi dostalo profesionální péče a já se začala učit, jaké to je, nikam nespěchat a užívat si života tady a teď.

Teprve v těch jakože prázdných chvílích mi docházelo, jak velké zpoždění vlastně mám!

Tolik let života bez života, tolik let bez touhy, bez radosti, prosta snu, který by se mohl splnit.

Byla jsem jako robot, který se ráno zapínal a plnil úkoly až do večera, protože „tak se to přece dělá“. Protože TAK to přeci dělají všichni.

 

Zezačátku jsem se musela hodně přemlouvat, abych uvěřila, že moje touhy a sny jsou důležité. Lehce jsem oťukávala pocit, kdy jsem se úplně zastavila a nechala všechno být. Dříve bych nevěřila, že bych něco takového zvládla, natož to praktikovat denně – třeba jako cvičení.

V těch chvílích klidu se pomalu draly napovrch všechny mé dětské touhy a sny a já je s důvěrou, s jakou se dítě vrhá do rodičovské náruče pro útěchu, vítala a kolébala u svého srdce. „To jsi ty“…říkalo mi moje srdce . Tam jsem byla doma.

Od té doby uplynulo již 20 let.

Za tu dobu jsem se naučila, že žít život podle sebe dává ten největší smysl.

Že mít svůj sen a za tím jít, nemusí být vždycky sobecké. Že dávat ze sebe druhým to, co mi jde ze všeho nejsnadněji není podřadné, ale hodnotné. Že pro druhé, to totiž vůbec nemusí být tak snadné jako pro mne. Že to může být můj talent.

V září 2015 se jeden můj sen stal skutečností. Naskytla se příležitost otevřít prostor, kde mohu předávat to nejlepší ze sebe ostatním lidem. Prostor, ve kterém se kolečka času točí pomaleji a kde se nejdříve rodí láska k činnosti a teprve potom se ostří pila na pořádný výkon. Je to prostor, kde objevujeme svoje talenty a máme možnost prostě jen být sami sebou.

Mým největším objeveným talentem je propojování.

Propojuji lidi mezi sebou, aby mohli spolupracovat nebo se pochopili a mohli se mít víc rádi, ať je to doma nebo v práci. Propojuji lidi s jejich vnitřním světem, aby měli rádi sami sebe takové, jací jsou. Propojuji lidi s jejich touhami a sny, stejně jako s jejich strachy je uskutečnit. Propojuji je s jejich zdrojem síly a odvahou, která jim umožňuje tvořit lepší život pro sebe a svoje rodiny.

 

Propojuji zkušenosti a znalosti z různých oborů a tvořím z nich obsah, který pomáhá pochopit další souvislosti týkající se pracovního a soukromého života. Propojuji disciplíny zdánlivě nepropojitelné a baví mě sledovat, jak se zvyšuje účinek toho, co dělám a jak to baví i ty, kteří jsou v tom se mnou.

 

Propojuji se s přírodou a naciťuji, jak se jí teď globálně moc nedaří a propojuji tohle téma s naším vzdělávacím programem angličtiny pro děti. Ano, já vím, že to k záchraně naší planety nestačí, ale je to něco, co sama za sebe můžu udělat hned teď a dělám to s láskou ke všemu živému i neživému.

 

Propojuji emoce, myšlení a aktivitu ve všem co dělám. Tak vznikla EMA.

= emoce = myšlení = aktivita =

Jsme tu pro vás už 5. rokem a baví nás to čím dál víc. 

Děkujeme za přízeň, jste skvělí, že s námi děláte svět lepším místem.

pro EMU napsala Katka Hefny

Proč uklízet jen doma?

Vyházejte co vám neslouží i ze svý hlavy.

 

Téměř každá žena má období, obvykle ve středním věku, kdy nastane čas udělat jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ohledně jejího budoucího života. Zda bude zatrpklá, nebo ne. 

 

Často se to děje na konci třicítky – na počátku čtyřicítky života. Dostane se do bodu, kdy má všeho po krk, nebo jak se říká tisíckrát nic umořilo osla a ona je na všechno naštvaná.

Její sny z doby, kdy jí bylo dvacet, leží někde na hromadě, roztříštěné. Možná má zlomené srdce, rozbité manželství, nenaplněné sliby. Tělo, které žije dlouhou dobu, nashromáždilo trosky všeho druhu.*

 

Málokterá z nás si tohle pro sebe přeje. Ale každé z nás se to může stát. I přesto, že si myslíme, že nám se tohle rozhodně stát nemůže. Najednou to tady je a my se musíme rychle schánět po vidlích a začít tu hromadu harampádí uklízet. Rozhodnout se pro život.

 

Hořkost neboli trpkost se může zpočátku úplně nenápadně vkrádat do života ženy, až je její kalich hořkosti tak naplněn, že přetéká ven aniž si čehokoliv všimne. Až se topí v hořkosti, zatrpklá na svět i na sebe.

 

To je to hraniční stadium, kdy už je načase začít se vážně zamýšlet nad svým životem. To je také to stadium, kdy se rozhlížíme kolem sebe a můžeme dospět k úlevnému závěru, že být po kolena v bahně, taky není špatná volba. Chodit se v tom jakž takž dá. Navíc, mohlo by to být daleko horší, tak na co si přece stěžovat?

 

A jsou mezi námi ženami dokonce takové hrdinky, že jako Johanky z Arku, ačkoliv stojí v bahně po pás, stejně bojují. Za svůj stávající život. Aby udržely status quo. Může být velmi lehké sklouznout až sem a bahno nás pak bude doprovázet po celý zbytek života. Somatické obtíže všeho druhu začnou klepat na dveře.

Jenže vy to nemusíte nechat zajít až tak daleko. Je to přece váš život. Vsadím se, že hodnotnější dárek, než je váš vlastní život, jste doteď nedostala.

 

Jak poznat, že se něco takového děje?

 

To je právě velmi těžké. Navíc k tomu dochází tak malými krůčky, že často ani nemáme šanci postřehnout, že se něco takového děje. Znáte to o té žábě? Tak si představte žábu, kterou dáte do sklenice s vodou a tu vodu začnete jen velmi pozvolna ohřívat. Žába si ničeho nevšimne a časem, až se teplota zvýší do bodu varu, se v ní uvaří. Prostě si toho nevšimne a její záchranná brzda zůstane nedotčená. Naopak, když dáte žábu do vroucí vody, tak z ní vyskočí. Všimne si toho a její pud sebezáchovy ji zachrání. 

 

Když dlouhodobě upřednostňujeme potřeby jiných na úkor těch svých, ona tenká hranice našich vlastních limitů se začne ještě více ztenčovat až se úplně rozpustí. A stane se z nás ta uvařená žába.

 

Na druhou stranu není ani žádný přesný popis příznaků, a protože každá žena je jiná a jedinečná, u každé z nás se taková zatrpklost (nebo-li: dlouhodobá nespokojenost) bude projevovat trochu jinak a také bude mít jinou intenzitu. 

 

Záleží i na tom, jak umíme „číst sami sebe“ a jakým způsobem situace obvykle prožíváme. Najednou nám může připadat, že ostatní žijou krásné životy a my „jen přežíváme“. A to je třeba obrázek, který samozřejmě nemusí být vždy pravdivý. Jde o to, že my sami nemáme dost odvahy si své potřeby nejen prosadit, ale hlavně je vůbec pojmenovat.

 

Neschopnost zastavit se, podívat se na to, co se mi teď děje a pak najít tu opravdovou potřebu, bývá tím skrytým jedem, který plní kalich naší hořkosti. Pojmenovávání potřeb a jejich naplňování je cesta, jak se v něm neutopit.

 

 

Co se dá prakticky dělat?

 

Když je doma nepořádek jdeme uklízet. Vyhazujeme staré, poškozené, nenošené věci a z nich se tak stávají odpadky. Nám se pak lépe dýchá, máme pocit, že máme víc prostoru pro sebe a často se dostaví i pocit z dobře odvedené práce péče o sebe a náš prostor.

 

Stejná práce se dá dělat i uvnitř. V naší hlavě, duši a v srdci. Není důvod si všechno tahat všude s sebou. Už vás někdy napadlo si vzít do práce myčku s pračkou a jako bonus odpadkový koš místo kabelky? Posadit je vedle sebe na židli v kanclu nebo vozit v autě celé roky, místo toho, aby zůstaly být na místě kam patří a sloužily účelu, pro který byly stvořeni ? Podivná představa že? Jenže přesně tohle se děje uvnitř nás. Všude kam jdeme si bereme s sebou obsah našich hlav. Nemůžeme hlavu nikde odložit. A proto je tak důležité nevláčet se se zbytečným nákladem, který v ní roky ukládáme.

 

Existuje jemný, ale velmi účinný způsob, který pomáhá odklízet pomyslné harampádí a pomáhá dostat se ven z „bahna“. 

Je to technika „čištění řeky“, která je společná koučování a arteterapii. Jedná se o dva různé přístupy, které mají společnou základní myšlenku. Propojování těchto technik je pro mě způsob, jak se holisticky věnovat tématům, která jsou v nás obsažená. 

Jak se dívat na obsahy našich hlav z několika úhlů pohledu a jak čistit řeku nejen na povrchu, ale i ze dna.

 

Koučování pracuje s myšlenkami a zabývá se tím, jak o sobě přemýšlíme, sleduje, kdy myšlenka ovládá nás a kdy my ovládáme myšlenku. Cílem je poznat, které myšlenky mi slouží a dělají můj život smysluplnější, spokojenější, a které v něm nemají co dělat, protože mi neustále hází klacky pod nohy. 

 

A v tu chvíli je úplně jedno, jak se k nám takové destruktivní myšlenky dostaly, jestli to bylo výchovou v rodině nebo špatnou životní konstelací. Koučování vychází z předpokladu, že jako dospělí máme možnost volby a každou vteřinu – TEĎ – se rozhodujeme znova a znova, jak se zachováme a čemu dáváme v životě přednost. 

 

Koučování je tvořivá disciplína, která v sobě nese to nejlepší z kvantové teorie, konstruktivismu a pozitivní psychologie. 

Pomáhá nám si uvědomit, že v naší každodenní realitě nemusíme být otroky myšlenek, ale můžeme se vědomě rozhodnout, jaký život chceme mít. 

A navíc pomáhá najít přiměřené způsoby, jak tu naši vysněnou představu konkrétně naplňovat. 

Ne jednou za rok, ale denně. 

 

Arteterapie pracuje s obrazy a to dvojím způsobem. Každý z nás má o sobě a o druhých nějaký “obrázek”. Říkáme přeci: “Uděláš si sám obrázek” a myslíme tím, že situaci nahlédneme svýma vlastníma očima. Tyto obrázky jsou však emočně zabarvené a nikdy nevypovídají nic o skutečnosti, ale více o tom, jak mi situaci prožíváme. To emoční zabarvení je pak něco jako takový barevný filtr na slunečních brýlích.To způsobuje, že 5 různých lidi uvidí stejnou situaci 5 různými způsoby, protože se na ni každý dívá přes svůj barevný filtr a ty barvy se často neshodují.

 

Často se děje, že se dostáváme do stále stejných situací a už nás to nebaví a přáli bychom si, aby se nám to přestalo opakovat. Děje se to právě proto, že my na určité situace nahlížíme právě tímto jedním barevným filtrem a nám připadají stejné a opakující se. S těmito filtry v nás se dá pracovat a arteterapie je dobrý způsob pro ty, kteří už neví, jak se z těchto opakujících se scénářů vymotat.

 

Druhý způsob jak se dá využít obrázků je práce s jejich symbolikou a významy, které pro nás osobně mají. Jako výše, každý obraz, scéna nebude mít pro každého z nás stejný význam. 

 

Arteterapie pomáhá se zastavením se a uvědoměním toho, co se děje. Symboly zjednodušují a díky nim se můžou neznámé části našeho vnitřního obrazu snáze pojmenovat a pochopit. 

Je dobré pokud máme průvodce, který nám s tím pomůže. I emoce, které obraz vyvolá je lepší prožít s někým, kdo ví, jak s nimi bezpečně pracovat. 

To znamená tak, aby se postupně ztrácela jejich svazující síla, a my mohli jít dál. 

 

A není vůbec nutné umět malovat, o to v arteterapii nejde. Jde o to mít odvahu podívat se dovnitř do sebe. Otisk sebe na bílé ploše papíru totiž dokáže odhalit nejednu skrytou touhu nebo pocit. A v tom je ta síla, i když to někdy bolí.

 

 

Co se přesně děje na mých dílnách a konzultacích ?

 

Bereme do ruky papír, vybíráme barvy nebo pastely, připravujeme štětce a vodu, a chystáme se na vhled do vnitřního světa – bílá prázdná plocha před námi a my sbíráme odvahu k prvním tahům a porušení prázdnoty.

 

Vytváříme svědectví o svém vnitřním prožívání. Je to zpráva důležitá hlavně pro nás samotné, není správné ani špatné řešení. Není dobrá a špatná řeka, ani není dobrý nebo špatný život. 

 

Jde o proces uvědomování si toho, čím zaplňuji prázdnou plochu přede mnou a jakou to má pro mě osobně hodnotu. Jaké významy jsou tam skryté?

 

Na řeku se díváme, popisujeme, jaké úseky na ní jsou. Někde je řeka klidná, jinde zase naopak velice rozbouřená. Jinde vysychá, až se voda téměř ztrácí. Označujeme období a události, které utkvěly v paměti, jako něco hodně důležitého, takové milníky. 

Říkáme přeci i v normálním životě: „A od té doby, co se stalo toto, jsem už nikdy neudělala…. anebo jsem začala dělat tohle….“ Tak to jsou přesně ty chvíle, které hledáme.

A pak nezbývá než se pustit do pořádné práce – čištění řeky.  Aby mohla zase volně proudit životadárná energie, která je pro nás ženy, tak důležitá. Voda je element emocí a vzniku života. Jako ženy jsme nositelkami života a je naší přirozeností být v souladu s energií vody – plynout, dávat život, přijímat život.

 

Kde voda neproudí, kde stagnuje, tam se kupí odpadky všeho druhu, vzniká špinavé bahno, které nás symbolicky stahuje dolů, drží na místě a tady pak vzniká pocit, že se „nemůžeme hnout z místa“, že co děláme nemá smysl, protože to stejně „zapadne“. 

 

Taková práce není hotová za pár hodin. Stejně dlouho, jako jsme vydržely stát na místě, tak stejně dlouho nebo ještě déle trvá úklid.

A možná, že nikdy neskončí, ale rozhodně se vyplatí se dát do práce, ať je to kdykoliv. 

Je to totiž náš život, nikdo jiný to za nás neudělá. 

 

Rozhodněte se pro ŽIVOT.

 

pro EMU napsala

Katka Hefny

 

Pokud Tě zaujala možnost poznávání sebe sama a pročištění svého vnitřního prostoru od toho, co ti neslouží, podívej se na program Malujeme pro duši, kde se právě podobným tématům věnujeme.

Tento článek jsem psala před 5 lety a za tu dobu se v mých konzultacích objevila i řada mužů. Ano i muži mají své dny a své prožívání a je skvělé, že nacházejí cestu sami k sobě stejně jako ženy. Pokud jste muž a způsob mé práce Vás zaujal, nemusíte váhat, tento program je vhodný i pro muže a jste srdečně vítáni 🙂

 

Zjistit více o Malujeme pro duši

*(volně podle Ženy, které běhaly s vlky)

 

aneb jak to celý ustát a nepadat na zem

 

 

Možná už jste to taky viděli. Myslím provazochodce hodně zblízka. Mě se to stalo nějak takhle:

 

Plavu si v krásném jezeře mezi skalami, z dálky lesa se ozývají hlasy pěších turistů, všude kolem jen průzračná voda a jinak ticho. Nádherný letní den a nejen ticho, ale i to léto by se dalo krájet.

Najednou se nad mojí hlavou ozve pravidelné oddychování jako by orel získal lidský hlas. Velice jemné, pomalé, takové klidné dýchání. To jen skály roznáší zvuk mezi sebou po hladině, že to zní, jako když se to děje pouhý centimetr od mého ucha.

 

V úctyhodné výšce nade mnou se vznáší člověk. Vlastně tak nějak ladně běhá po vzduchu a vypadá to, že mu to vůbec nevadí. Naštěstí, i přes odrážející se sluneční paprsky, které zatemňují můj výhled, si všimnu, že ten člověk kráčí po provazu nataženém mezi těmi dvěma skalami. V ruce tyč na balanc.

 

Chvíli ještě v úžasu hledím, ale to mi už moje hlava začne přihrávat otázky. 

 

Na co teď asi myslí? 

Na co asi myslel než vkročil na to lano? 

Co mu pomáhá se tam udržet? 

Kolikrát musel spadnout než to celé přešel na jeden zátah? 

 

Do večera bylo o čem přemýšlet. Došla mi spousta souvislostí a námět pro článek na blog byl doma. 

 

Určitě jsem věděla se stoprocentní jistotou, že nemyslí na to, jak spadne, jak to nezvládne nebo na to, jak je nemožnej. 

Naopak byl ve stavu, kdy se soustředil jen na to, co právě dělal. Na myšlenky neměl čas. 

 

Postupně se mi před očima odvíjel i jeho příběh o tom jak začínal. Možná, že zapochyboval jestli to zvládne, než udělal svůj úplně první krok. Možná, že se sám sebe ptal, jestli to fakt dá nebo jestli bude koupačka. Přes všechny ty počáteční nejistoty sebral odvahu a ten první krok “do prázdna” udělal. A teď byl právě na cestě. Asi ve třetině lana. A šel. Nic se nedělo. Dýchal a šel.

 

 

Nebyl tak docela sám. Měl s sebou pomocníka, kterého držel. Byla to tyč, která mu pomáhala se vyvažovat. Aby se mu nestalo, že se vychýlí moc na jednu nebo moc na druhou stranu. Pomůcka pro tělo, které se málokdy pohybuje s precizní dokonalostí jako třeba stroje. Když tělo ztratí rovnováhu, vlastně se něčeho drží a protipohybem se dokáže dostat zpátky do středu.

 

Ten člověk jen tak plynul a dokonale si to užíval. Byl tady a teď.

Připadá mi to jako úžasně jednoduchý návod, jak se pohybovat kdekoliv. Třeba i životem.

Žít rovnovážný život.

Věnovat se svému vnějšímu i vnitřnímu světu.

 

 

Jenže návody jsou jenom teorie. Praxe, je neúprosná. Vykročíme, jdeme, padáme, koupeme se, hrabeme se na břeh. Po čase, když nasbíráme dost síly a odvahy, jdeme zase na to. A vykročíme.

Kolik Vám bylo let, když jste slyšeli poprvé tohle přísloví: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“? Možná 5 nebo 8 let nebo ještě dřív? Teď je Vám o pár desítek víc a víte, že jste se ve stejné řece koupali už více než jednou.

 

Není to nic neobvyklého, jsme naučení na určité chování a opakujeme ho. Takže když se po prvním neúspěchu dostaneme opět trochu na nohy a děláme první krok, tak si možná říkáme, že tentokrát to bude jiné, že tentokrát se to všechno povede a stane jinak, ale vlastně nic jinak neděláme. Zase jen opakujeme to, co jsme dělali předtím. Jediný rozdíl je v tom, že teď už víme, jaké to je se vykoupat a hrabat na břeh. Jsme prostě jen více opatrní.

 

Je zajímavé, že větší procento lidí dokáže změnit přístup nebo chování, když hledají práci, ale málokdo se nad tím zamýšlí, když se jedná o vztahy. Partnerské nebo prostě jakékoliv mezilidské.

 

Ale právě vztahy jsou tím pomocníkem, kterého se držíme jako ten provazochodec a oni nás na oplátku drží pomyslně nad vodou, když kráčíme „po laně“ životem. 

Vztahy jsou to jediné, co nám zůstane, když přijdeme o všechno materiální.

Poskytují nám rovnováhu.

 

Odehrávají se uvnitř nás prostřednictvím našich pocitů, ale i v našem vnějším světě třeba prostřednictvím slov, pohybů, doteků, zpětných vazeb nebo dárků.

To vnější máme většinou pod kontrolou, ale co to vnitřní? Rozumíme si, když na nás přijde výbuch zlosti a zraňujeme tím své blízké?

 

Žijeme v úžasné době, kdy víme, jak vzniká tornádo a kdy přijde bouřka. Umíme to dokonce předpovědět s velkou přesností. Kdo z nás ale ví, kdy na něj přijde zlost a na kom si ji vylije? 

 

Většinou to na nás přijde, jako blesk z čistého nebe. A většinou si tu zlost vylijeme na někom, kdo za to vůbec nemůže. 

 

Všichni víme, jak to vypadá, když se venku přežene třeba tornádo. Jak to potom musí vypadat po bouřce, která se přežene uvnitř nás?

Dá se s bouří v sobě balancovat na laně? 

 

Smyslem mojí práce je pomáhat hledat cesty, jak předcházet bouřkám a nezraňovat ty, kteří jsou nám nejblíž. Nemusíte vstupovat stále do stejné řeky. Nemusíte se bát vztahů. Nemusíte být už sami nebo předčasně opouštět partnera. 

 

Uvidíte, že to jde i jinak. I vy se můžete vyhoupnout zpátky na lano! Poznání sebe sama je ta nejlepší cesta, jak žít život, který opravdu chceme. 

 

pro EMU napsala

Kateřina Hefny, certifikovaný systemický kouč a facilitátor poradních kruhů

Za poslední rok se kolem mně rozvedlo nebo rozešlo spousta párů. Tolik, že jsem podlehla dojmu, že jsou letos všichni obětí davového šílenství. A možná, že na tom něco bude. 

Tenhle článek obsahuje jednoduchý návod, jak se vyhnout nejčastější chybě, kterou lidi dělají, když mají partnerskou krizi – totiž unáhlené výměně partnera.  

Vždy se svých klientů ptám proč? Proč chcete pryč?  

A co děti? Mají taky chuť si takhle hrát? Ne, počkejte, poslední co bych chtěla, je dělat moralistu. Jen se zamýšlím nad fakty. Zkuste to se mnou.  

Na začátku téměř všech vztahů jsou děti to úplně nejdůležitější na světě, tak například:

 

• než se narodily, chtěli jsme je s láskou a někdy i navzdory „udělat“ 

• a pokud to nešlo, tak ještě víc (zhruba po roce snažení jste na čekací listině na umělé oplodnění, takové nepohodlí pro oba partnery a kolik z nás to dobrovolně podstupuje) 

• povedlo se: porod, dnes se skládá z porodu téměř maturita než vůbec proběhne, tolik jsme ochotni mu obětovat času, naučit se jeho podrobný průběh, přípravě porodního plánu, jako by to snad šlo naplánovat (teď trochu odbočím, ale napadlo Vás někdy, jak absurdní to je, že naše vyspělá společnost, která umí naučit dokonce už i ledničku připravit nákupní seznam stále neví, jak zjistit, kdy se dítě doopravdy narodí?) 

• po porodu: kojíme/nekojíme, spíme/nespíme/brečíme, šátkujeme/nešátkujeme, plenkujeme/bezplenkujeme, kupujeme plíny/pereme plíny, stravování/přikrmování, oblékání/kočárkování, znakujeme/mluvíme, technika a pestrost vybavení, no jednomu by se z toho zamotala až hlava a jestli je porod malá rodičovská maturita, tak tohle už je fakt vysoká škola, a to už nás stojí jiné usilí (jen vezměte v úvahu ty obhajoby před příbuznými) 

• nemoci, vztekání, vzdorování, puberta, poslouchá/neposlouchá… 

• kroužky, zájmové činnosti, lepší školy, lepší školky, hodné učitelky/domácí učitelky… 

Tolik toho do svých dětí investujeme. Stojí nás spoustu peněz a ještě mnohem víc našeho času. A my to všechno pro ně děláme, protože chceme pro své děti přece to nejlepší.

 

A když pak do takového kolotoče přijde partnerská krize (a ona dřív nebo později zcela přirozeně přijde) a ostrost naší vzájemné komunikace dosáhne síly wasabi, je zdánlivě nejúčinější strategií útěk. 

Doma najednou není bezpečno. Partner přestal vyhovovat našim představám. Naše iluze o partnerovi praskla jako mýdlová bublina. 

Občas se objeví v dálce trosečník, který zoufale potřebuje zachránit, tak jako my, a když si ochotně poskytneme náruč útěchy, tak nový vztah může začít. A ten starý – rozsekat na kusy. Dost bylo přeci palčivé reality.

A přitom by stačilo být každý den být víc kapitánem než trosečníkem. 

Mám pochopení pro touhu trosečníků. Nabízí lepší realitu než je ta jejich současná. A probouzí touhu po lepším. Ta touha je hodně důležitá a zaslouží si respekt. Je zrozena z nespokojenosti. 

Je docela možné, že celá ta nespokojenost ve vztahu přichází z části i proto, že tolik investujeme svoji energii právě do dětí místo do vztahu s partnerem. Přesto má cenu zkoušet zachovat svoje vztahy pro to nejcennější co máte – děti. Za pár let bude podle průzkumů luxus mít úplnou rodinu. Mámu s tátou a děti „pod jednou střechou“. 

Chtějte pro svoje děti i pro sebe to nejlepší – luxus je otázkou vašeho rozhodnutí. Tolik jste už investovali času. Nebuďte trosečníkem, buďte kapitánem a vydejte se tím směrem, který je pro vás a vaši rodinu opravdu užitečný. 

Jestli právě teď řešíte svoji partnerskou krizi, držíte za kliku a chcete utéct pryč, do jiného bezpečného přístavu, tak vám dám tu slíbenou radu. 

Pomůže vám udělat první krok k zachování vašeho vztahu, k záchraně vašich časových investic a zajištění luxusní budoucnosti pro vaše děti: 

Přijměte, že právě teď vám to ve vztahu moc nefunguje. 

Nemusíte dělat nic moc světoborného, ani nic hned měnit, nestojí to moc času. Jen to, prosím, udělejte opravdově. Od srdce si nad svým vztahem znechuceně odplivněte. 

Jak na to prakticky? Kdekoliv se právě teď nacházíte a vím, že je to určitě velice vhodné místo, protože jinak byste nečetli tento článek, tak se jen na chvíli zastavte. Nadechněte se a vydechněte, z velkého hluboka, z hloubi vašeho nitra. 

Vybavte si poslední zraňující hádku. To byla síla, co? 

Máte tohle zapotřebí? Určitě ne, určitě si zasloužíte něco lepšího než tohle. Lepší realitu. 

Řekněte si něco hodně úlevného, jako třeba: „ve svém vztahu se poslední dobou necítím dobře“ (hodně lehká verze), nebo třeba: nejsem spokojená/ý, jak to u nás doma teď je (lehká verze) nebo jednoduše: můj vztah teď stojí za prd, což jen velice jemně popisuje, že to je úplně na h…..(hořickou trubičku).

Zůstaňte na chvíli v tom pocitu. Uvědomte si svoji nespokojenost. Nefunguje vám to. Není to jako dřív. Není to tak, jak jste si představovali. Tohle jste pro sebe nechtěli.

Je vám z toho smutno? 

Dobře. To je v pořádku. Ještě, abyste z toho měli radost.

Je vám to líto? 

Politujte se. Nikdo jiný tu s vámi předpokládám není, tak se politujte, jak jste z toho zdrcení, jak je to těžké, jak se to nedá vydržet, jak je složité s tím něco udělat, jak toho všeho máte po krk, jak je váš partner nemožný…. 

Tak to prostě teď je. Takový neuspokojivý je teď váš vztah. 

Máte právo být z toho nešťastní. A já jsem první, která to teď s vámi uznává. Ano, uznávám, teď vám to ve vztahu moc nefunguje. Máte pravdu. 

Až to uznáte, tak si oblékněte kapitánskou čepici a změňte směr. Nespokojenost je důležitá a rodí se z ní touha po lepší realitě. 

Dovolte mi jednoduchou otázku: Jak moc se vám chce něco měnit? Těžko “donutíme” ke změně partnera, když nám samotným se do toho nechce.  

A přesto, víte co nejčastěji řeším se svými klienty? 

Nejčastější zakázka zní zhruba takto: chci se zbavit svých špatných vlastností, být lepší a mít spokojenější život. Takže změna. 

Jenže vlastnosti jsou naše, jsou tu s námi, jsme to my. Chcete se zbavit nějaké své části? A kde bydlí ta špatná vlastnost? V ruce? Zbavíme se ruky a bude to dobré? Nesmysl, že! Je to jen naše nespokojenost s námi samotnými. 

Nejsou špatné vlastnosti. Jsou jen špatné návyky. A ty můžete změnit. Na takové, které vám více slouží. A můžete začít už hned teď. Klidně i s tím partnerem, kterého máte teď. 

Nespokojenost je důležitá. Vítejte nespokojenost ve svém životě. Uznejte ji jako součást vývoje vztahu, jako ukazatel směru. Naznačuje, že tudy ne, tak budete muset jinudy, dělat věci jinak, vyměnit zajeté koleje za jiné. No a co…? 

Když se vám rozbije pračka, taky ji hned nevyhodíte, ale voláte nejdřív opraváře. Většinou se to dá řešit. Stejně jako vztah se dá opravit. A když nevíte jak, pozvěte opraváře. Většinou se to dá řešit. 

Nespokojenost střídá spokojenost, ale nikdo za vás tu práci neudělá. Ani váš partner ne.  

Jako je nevyhnutelný náš nádech a výdech, je nevyhnutelná spokojenost a nespokojenost ve vztahu. Je to v pořádku. Život se pohybuje nahoru a dolů. Spokojené páry nepociťují 100% času jen spokojenost. Naopak. Nespokojenost je pro ně signálem, že je na čase změnit směr, opravit rozbité. Nenechají to být. 

Myslete si, že jsem naivní, ale stejně si přeju, aby každý z nás našel sílu a odvahu opravovat vztah se svým partnerem. Jediný luxus, který můžete dopřát sobě a svým dětem je život v úplné rodině. 

pro EMU napsala

Kateřina Hefny, certifikovaný systemický kouč a facilitátor poradních kruhů

Chcete začít měnit své návyky a tím i vztah k lepšímu? Podívejte se sem.