Domů » BLOG » Jak se chodí po provaze…

Jak se chodí po provaze…

Plavu v krásném jezeře mezi skalami, z dálky lesa se ozývají hlasy pěších turistů, pode mnou průzračná voda a jinak ticho. Nádherný letní den. Najednou se nade mnou ozve pravidelné oddychování. Velice jemné, pomalé, takové klidné dýchání. To jen skály roznáší ten zvuk mezi sebou po hladině, že to zní jako když se to děje právě centimetr od mého ucha.

V úctyhodné výšce nade mnou se vznáší člověk. Tak úplně ladně běhá po vzduchu a vypadá to, že mu to vůbec nevadí. Naštěstí si i přes odrážející se sluneční paprsky, které zatemňují můj výhled, všimnu, že ten člověk kráčí po provazu nataženém mezi dvěma skalami. V ruce tyč na balanc.

Chvíli ještě v úžasu hledím než mi moje hlava začne klást otázky. Na co teď asi myslí? Na co myslel než vkročil na to lano? Co mu pomáhá se tam udržet? Kolikrát musel spadnout než došel naráz do cíle? Do večera bylo o čem přemýšlet.

Došla mi spousta krásných souvislostí. Určitě jsem věděla se stoprocentní jistotou, že nemyslí na to, jak spadne, jak to nedá, nezvládne, jak je nemožnej. Naopak ten člověk byl ve stavu, kdy se koncentroval jen na to, co právě dělal. Na myšlenky podle mne neměl čas.

Postupně mi začalo docházet i to, že než udělal svůj první krok, tak možná zapochyboval, jestli to dá nebo jestli bude koupačka, ale i přes to, ten první krok udělal. A teď byl právě na cestě. Asi ve třetině lana. A šel. Nic se nedělo. Dýchal a šel.

V ruce držel pomocníka – tyč, která mu pomáhala se vyvažovat. Aby se nestalo, že se moc vychýlí na jednu nebo na druhou stranu. Taková pomůcka pro tělo, které se málokdy pohybuje s precizní dokonalostí jako stroj. Když tělo ztratí rovnováhu, vlastně se něčeho drží a protipohybem se dokáže dostat zpátky do středu.

Ten člověk jen tak plynul a dokonale si to užíval. Byl jen tady a teď.

Připadá mi to jako úžasně jednoduchý návod, jak se pohybovat kdekoliv. Nejenom po provazu, ale třeba i životem.

Žít rovnovážný život.

Věnovat se svému vnějšímu i vnitřnímu světu.

Jenže návody jsou jenom teorie. Praxe, je neúprosná. Vykročíme, jdeme, padáme, koupeme se, hrabeme se na břeh. Po čase, když nasbíráme dost odvahy, jdem zase na to. A vykročíme.

Kolik Vám bylo let, když jste poprvé slyšeli toto přísloví: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“? Možná 5 nebo 8 let nebo ještě dřív? Teď je Vám o pár desítek víc a víte, že jste se ve stejné řece koupali už více než jednou.

Není to nic neobvyklého, jsme naučení na určité chování a opakujeme ho. Takže když se po prvním neúspěchu dostaneme opět trochu na nohy a děláme první krok, tak si možná říkáme, že tentokrát to bude jiné, že tentokrát se to všechno povede a stane jinak, ale vlastně nic jinak neděláme. Zase jen opakujeme to, co jsme dělali předtím. Jediný rozdíl je v tom, že teď už víme, jaké to je se vykoupat a hrabat na břeh. Jsme jen více opatrní.

Je zajímavé, že větší procento lidí dokáže změnit přístup nebo chování, když hledají práci, ale málokdo se nad tím zamýšlí, když se jedná o vztahy. Partnerské nebo prostě jakékoliv mezilidské.

Ale právě vztahy jsou tím pomocníkem, který nás drží pomyslně nad vodou, když kráčíme „po laně“ životem. Vztahy jsou to jediné, co nám zůstane, když přijdeme o všechno materiální.

vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi babičkou a vnučkou

 

Poskytují nám rovnováhu.

Odehrávají se uvnitř nás prostřednictvím našich pocitů, ale i v našem vnějším světě prostřednictvím řeči, pohybů, doteků, zpětných vazeb nebo třeba dárků.

To vnější máme většinou pod kontrolou, ale co to vnitřní? Rozumíme si, když na nás přijde výbuch zlosti a zraňujeme tím své blízké?

Žijeme v úžasné době, kdy víme, jak vzniká tornádo a kdy přijde bouřka, umíme to dokonce předpovědět s velkou přesností. Kdo z nás ale ví, kdy na něj přijde zlost a na kom si ji vyleje? Většinou to na nás přijde, jako blesk z čistého nebe. A většinou si ji vylejeme na někom, kdo za to vůbec nemůže.

Všichni víme, jak to vypadá, když se tornádo přežene venku. Jak to potom musí vypadat po bouřce, která se přežene uvnitř nás?

no-connectivity-concept-vector-illustration_MkFu3APu_L

 

 

 

 

 

 

 

Dá se s bouří v sobě chodit po provaze?

 

Pomáhám předcházet bouřkám a nezraňovat ty, kteří jsou nám nejblíž. Nemusíte vstupovat stále do stejné řeky. Nebojte se vztahů. Uvidíte, že to jde i jinak. Vyhoupněte se zpátky na lano! Poznání sebe sama je ta nejlepší cesta, jak žít život, který opravdu chcete.

V září 2018 máte možnost začít sami sebe poznávat pravidelně v rámci odpočinkových „malovacích“ setkání, které probíhají po celý školní rok.

Kateřina Hefny, certifikovaný kouč a arteterapeut

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *