Když mi bylo 21 let odjížděla jsem do Anglie s přesvědčením, že se za rok vrátím. Z roku bylo najednou let pět a z pěti byly najednou další tři roky různě po světě, ale o tom jindy. Mým pohonem k odjezdu byla touha konečně mluvit a rozumět angličtině, dostat se do světa a opustit naš malinký koutek země uprostřed střední Evropy (nebudu Vás houpat, pro západní svět jsme východní Evropa a občas i část Ruska, ale to je jedna z věcí, kterou se taky naučíte až venku). Říkala jsem si, že pokud ani teď mi ta angličtina nenateče do hlavy, tak je problém si ve mně = a sebedůvěra bude ta tam.

Z vlastní praxe učitelky angličtiny vím, že dost lidí v České republice má podobnou zkušenost: anglicky se učíme pomalu od školky, každý týden aspoň 4 hodiny angličtiny ve škole. To je nějakých 11 let a nechci počítat kolik hodin života! A co z toho?

Anglicky nemotorný a nesmělý človíček, který se stydí jakkoli se v jazyku projevit jenom, aby nevypadal jako blbec před ostatními. Tenhle vzorec v EMĚ přepisujeme.

Otázkou je JAK?

Až po letech v zahraničí, používání a předávání angličtiny druhým jsem si začala uvědomovat fakta, která přispěla k tomu, že dnes mluvím, rozumím anglicky a mám přátele různých národností a z různých kultur po celém světě. Jedno z nich se jmenuje komfotní zóna. Je nám v ní fajn, pohodlně, nic nového a nepředvídatelného nám nehrozí. Ale kam se kdo kdy dostal v rámci své komfortní zóny?

Často slyším “Vy jste tak odvážná, odjet sama do ciziny a bez jazyka…” No chtělo to opravdu odhodlání to jo.

EMA je taková mezistanice, prostor pro výstavbu sebedůvěry a prostor, kde dítě zkoumá svoji komfortní zónu, prostor praktického rozvoje angličtiny, ale také sebedůvěry.

EMA je prostředníkem mezi světem v češtině a světem mimo naši malebnou zemičku, kam si určitě přejeme, aby naše děti jednou vyjely na zkušenou, byly úspěšné a měly se dobře. Když jsem tenkrát odjížděla do Anglie, ocenila bych mít trochu praxe mimo tu komfortní zónu. Jenže tohle mi moje školní lavice za těch 11 let neposkytla. V následující odstavci v krátkosti popisuji zkušenost, kterou jsem si musela projít až v zahraničí a až která mě opravdu naučila angličtinu aktivně používat…

V komfortní zóně se dějí stále stejné věci. Nelze očekávat lepší znalost bez vykročení z pohodlí. Získat nové znalosti = neustálé překračování komfortní zóny do zóny učení.

Na druhou stranu pokud se překročí zóna učení, je to už moc velký krok a dostáváme se do stresu, který učení brzdí.

V městečku, kde jsem v Anglii bydlela bylo plno dalších cizinců, hlavně holek podobného věku. Až na vyjímky, jsme tam všechny byly jako aupair (taková chůva nebo starší sestra dětí vaší hostovské rodině). Komunita tam byla velmi aktivní a tak jsem se bez větší snahy brzy seznámila s dalšími aupair – francouzkou, polkou, španělem, němkou, holanďankou, atd. Ta různorodost mě fascinovala. Chodili jsme na kávu do kavárny, i když jsme si ze začátku navzájem moc nerozuměli.

Také jsem chodila na lekce angličtiny do místní mini akademie, kde mě učila Sarah a Alec. Učitelé kteří mi dali až ty opravdové základy angličtiny, nejen jazyka, ale také chování a britských zvyků. V lekcích jsem se seznámila s dalšími cizinci, většinou také aupair. Během prvních pár měsíců to bylo opravdu těžké, nikomu jsem skoro nic nerozuměla, všem jsem říkala “slowly please” (pomalu prosím). Po večerech se se mnou dokonce moje “host mum” učila, vysvětlovala, vyslovovala, nutila mě to opakovat po ní.

Já si připadala jako totální idiot, tolik let jsem se angličtinu učila, tak proč mi to tak nejde ?

Nicméně po asi 3 měsících tohoto režimu a naprosté izolace od češtiny jsem začala vidět změnu, najednou jsem rozuměla písníčkám v rádiu (to byl můj celoživotní sen :), konverzace s Elodie z Francie a Javierem ze Španělska nejednou byly smysluplnější než “How are you? – I am fine. – What is it? – Where are you from?”. 

EMA zatím kurzy v Anglii neposkytuje (co není může být:). Ale naši lektoři, ať už cizinci nebo češi mají tyto opravdové zkušenosti, zkušenosti z praxe, ne z učebnic. Používají angličtinu v běžném životě, tak jak jsem ji napříkad já musela používat v kavárně s dalšími aupair.

Opravdová zkušenost je ta, která uvízne v hlavě. Opravdová zkušenost angličtiny je ta, která mi tu angličtinu zapsala do hlavy. V kurzech v EMĚ tyto zkušenosti a situace pro děti vytváříme, je to také ta (ne)komfortní zóna, o které jsem mluvila na začátku, která je součástí všeho nového, co se učíme a co neznáme.

Děti angličtinu v EMĚ zažívají a prožívají v opravdových situacích, protože, to je ten nejúčinější způsob, jak se jazyk naučit. 

Jestli si přejete pro své děti prostředí, které poskytuje bezpečný prostor, kde se krůček po krůčku učí překračovat svou komfortní zónu, tak EMA je tou správnou volbou. Podívejte se na nabídku kurzů a jestli nevíte, která lekce je ta pravá, přijďte si to s dětmi nejdříve vyzkoušet.

Jitka Hrůzová, kvalitářka kurzů EMA

A co Vaše děti? Jak si poradí s výrazem, který v češtině řeknou cca 10 x 1 hodinu – tzn. v průměru asi tak 80 x den?!

Nebudu Vás nudit tím, jak dnešní vzdělávací systém málo reflektuje skutečné potřeby našich dětí. To je dávno známá věc a v současné době se o ní i hodně diskutuje. Místo toho se zeptám – kolik už jste investovali do angličtiny svých dětí?

Rodiče, kterým záleží na tom, aby jejich děti uměly dobře anglicky, zaplatí ještě dřív než dítě vstoupí do základní školy v průměru 5.000 – 15.000 korun ročně za kurzy angličtiny různě pořádáné v rámci programu mateřských škol nebo za soukromé hodiny.

Často jsem přemýšlela o logice, jakou to má. V naší rodině se mluví 3 různými jazyky. Angličtina je jedním z nich. Anglicky se dorozumíváme spolu s manželem a naše děti tak angličtinu od dětství znají jako něco důvěrně známého. Hodně často jsem tak od lidí slýchala, jak velkou výhodu moje děti mají. Že se už anglicky nemusí učit. Že už máme jednu starost vyřešenou.

Pravdou je, že jsem nikdy nezaplatila ani korunu za kurz angličtiny, ve kterém se děti učí barvy, čísla…slovíčka. Další pravdou ovšem je, že moje děti, ačkoliv angličtinu poslouchají od narození, anglicky ve skutečnosti vůbec neumí !

Přišla jsem totiž na to, že to není o tom mít angličtinu naposlouchanou a umět složit správně gramaticky větu. Ale, že jde mnohem více o schopnost rychle zareagovat na situaci, ve které se nacházím. A ani moje děti tuto schopnost nemají, protože angličtinu jenom poslouchají, ale anglicky s námi mluvit nemusí. 

I já tak musím řešit stejnou otázku jako mnoho jiných rodičů – jak nejlépe investovat do angličtiny svých dětí?  A jak zajistit, aby tyto peníze byly opravdu investicí a ne jen nákladem za vzdělávání dětí?

Když jsem se zamýšlela, jakou angličtinu bych si pro svoje děti přála – napadlo mne, že bych chtěla, aby mohly chodit někam, kde pro ně bude angličtina stejně přirozená, jako doma. Napadlo mne, že bych si přála, aby mohly dělat věci, které je baví v angličtině.

Jak jinak se naučíme opravdu reagovat a mít vždy nějakou správnou odpověď při ruce? „Děláním angličtiny“, ne hraním si na vzorové situace v hodinách angličtiny. Ale hozením do vody. 

A protože jsem nenašla kurz, kde by se taková angličtina „dělala“ – vytvořila jsem ho sama. Kroužek, na který by stejně chodily i kdyby byl v češtině. A protože moje děti milují výtvarné tvoření vznikl tak první nápad – Arts in English.

Investice jsou prostředky, které platíme a očekáváme, že se nám vrátí zpět se ziskem. Náklady jsou prostředky, které platíme, ale neočekáváme od nich návratnost. Kurzy angličtiny, kde se děti jen naučí další slovíčka jsou pro mne takovým nákladem. Investicí je kurz, kde děti „angličtinu dělají“.

V EMĚ máme již několik kurzů, kde mohou Vaše děti angličtinu skutečně „dělat“.

Gee wizz = týýý brďo…

Na svoji první práci pro americkou firmu si velmi dobře pamatuji. Úvodní pohovor byl v angličtině s personalistkou, která byla češka. Jen občas jsem zadrhla, když jsem si nemohla vzpomenout na to správné slovo, ale nic, co by se nám i v češtině nestávalo.

Doslova katastrofa nastala ale na druhém pohovoru. Ten už byl veden s mým budoucím nadřízeným – anglickým rodilým mluvčím, který byl navíc skot. Za sebou jsem tou dobou měla několik let s angličtinou ve škole, státnice a certifikát FCE, takže by se dalo říct, že bych se anglicky měla domluvit naprosto v pohodě. Jenže skotštinu jsme ve škole nebrali.

O nějacích dialektech a různých přízvucích jsem samozřejmě věděla a občas byl v hodinách i poslech, ale na opravdového skota z masa a kostí, který na mně bez varování pustil lavinu poloanglických slov s finanční tématikou jsem připravená opravdu nebyla.

Jen jsem tušila, jaké je téma a tak jsem odpovídala naučenými frázemi. Nemusím Vám asi zdůrazňovat, jak na to celé reagovalo moje tělo. Celá červená jsem se koupala v potu trapnosti. Naštěstí pro mne, firma nepotřebovala, abych v angličtině prezentovala, ale pouze rozuměla anglické dokumentaci. Byla jsem přijatá.

Dodnes nezapomenu na tento den ani na další dny, kdy ve chvíli, když se otevíraly dveře šéfovy kanceláře a jeho nohy nebraly směr kávovar, ale naše pracovní místa, jak jsem zaryla pohled do monitoru a dělala, že vůbec neexistuju. Ať se mě proboha na nic nezeptá!!

Pamatujete se na svoje první pronesená anglická (dosaď jazyk) slova s cizincem? Na to, jak jste si měli na jednodenním zájezdu do Rakouska koupit zmrzlinu? Ten pocit, kdy tělo najednou není naše a dělá si co chce. Ruce jsou mokré, tvář červená a srdce začíná bít o něco neklidněji – hlavně ať to nespletu! Ať to řeknu dobře, ať mi sakra rozumí ….

Zjistila jsem, že anglicky umí ten, kdo se nestydí. Já, i přesto, že jsem měla doma v šuplíku spoustu dokumentů, které potvrzovali moji schopnost anglicky se domluvit, jsem se anglicky prakticky vůbec nedomluvila. Nebyla v tom malá znalost. Gramatika mě bavila, ze všeho nejvíc. Ani nedostatek anglických slovíček. Byl to nedostatek zkušenosti s rodilým mluvčím.

Děti, které mají možnost se od dětství potkávat s cizincem-rodilým mluvčím a trénovat, co se ve škole naučí, mají velkou výhodu. Postupně odhazují stud a opar trapnosti se nad nimi v budoucnu nikdy srážet nebude. Až půjdou do té své „první“ firmy, ani je nenapadne o tom přemýšlet nebo něco řešit.

Nenechte se mýlit, že jednička z angličtiny ve škole je zárukou toho, že Vaše dítě je s angličtinou v pohodě. Taková jednička mnohdy znamená, že dítě se naučilo slovíčka a pár vět, které umí dobře vyplnit do testu. Neříká nic o jeho schopnosti se domluvit. Když pak našeho premianta poprosíme, aby si na dovolené něco vyřídil, nevěříme svým očím, jaké dělá chyby nebo jak mu to vůbec nejde.

Napadlo Vás někdy, že chyby, které děláme můžou být způsobené právě tou fyzickou nepohodou? Děti, které chybují moc dobře vědí, že udělaly chybu. Když jim dovolíme opakovaně zažívat komunikaci s opravdovým cizincem, nepohoda postupně zmizí. Zvýší se tím i jejich sebedůvěra a jejich komunikace začne být najednou o poznání plynulejší.