Domů » BLOG

10 důvodů PROČ rozvíjet tvořivost

 

Pravidla lineárního (přímočarého) úspěchu se již pár let hroutí.

 

Co tím myslím?

 

Pravidla, podle kterých již několik generací vyrůstá a my jako děti jsme je zažili na vlastní kůži. A teď je většina z nás předává dál našim dětem. Základní škola, gympl, vysoká škola a základ úspěchu je položen – nástup do korporátu na absolventské pozici a postup nahoru.

 

Jenže svět se změnil. Tato pravidla už pár let neplatí. Někteří puberťáci jsou dnes úspěšnější a vydělávají více peněz než jejich tátové. Schválně se zeptejte svých dětí, čím chtějí být. Většina z nich odpoví, že youtuberem.

 

Už si nemůžeme myslet, že vystudováním nějaké školy se z našich dětí „někdo“ stane. Že postupné (lineární) budování kariéry jim zajistí dobré živobytí a spokojený život. Dnešní mládež chce v práci hlavně udělat dojem a mít zásadní vliv na to, čím se zabývají. Chtějí výsledky hned. Na dva kliky myší, teda pardon, na dva kliky v chytrém telefonu. Jenže to se jim málokdy podaří. Některým ano, ale všem ne. Největší brzdou jsme právě my rodiče.

 

Realitou dnešních rodičů je až moc často nízké sebevědomí. To není jen o schopnosti prosadit se nebo mít ostré lokty. Sebevědomí je o pocitu vlastní hodnoty. Že jsem jako člověk dost hodnotný, tak jak jsem, už tím, co ve mně přirozeně je a – to hlavně – že vím, CO TO JE, tedy KDO JSEM. Mít vědomí o tom, co mne baví, co umím, co chci.

 

Jak říká psycholog Godi Keller „Sebevědomí je jednou z důležitých životních kompetencí. Ztráta sebevědomí zpravidla způsobuje řadu dalších problémů.“

 

Poznávací semináře, ve kterých se dozvíte více o sobě, kdo vlastně jste a co Vás baví nebo na co máte talent, tedy klíčových informacích pro život, praskají již pár let ve švech. Hlad po informacích z našeho vnitřního světa je obrovský. Chceme poznávat náš svět, chceme si sami určovat hranice příjemného a nepříjemného, chceme si sami stanovovat limity výdeje energie pro našeho zaměstnavatele. Učíme se to co nás naši rodiče mnohdy nenaučili.

 

Jenže naše děti se budou potýkat s daleko většími výzvami. Umět spolupracovat s kýmkoliv na světě, dorozumět se v základu minimálně anglicky a hlavně být kreativní. To například znamená – vidět řešení tam, kde většina už láme hůl.

 

Jak říká G.B. Shaw „Lidé, kteří se ve světě neztratí, jsou lidé, kteří zvednou hlavu a rozhlédnou se po tom, co chtějí. A když to nenajdou, vytvoří to.“

 

Budoucnost je organická, tedy méně předvídatelná a o to zábavnější. Již teď někteří zaměstnavatelé upouští od přesných názvů pozic, které chtějí obsadit, ale hledají prostě členy týmu se souborem kvalit. Kompetence zaměstnanců a jejich zodpovědnosti se tak organicky přelévají z jedné do druhé, podle toho, co je momentálně důležité.

 

Firmy se učí, jak přijímat celého člověka se všemi jeho schopnostmi a kvalitami místo hledání lidí jen podle jejich úzké kvalifikace. Učí se, jak jejich schopností plně využít, protože vědí, že to je oboustranně prospěšné.

 

Nejčastěji hledanou kvalitou, kromě schopnosti pracovat v týmu a schopnosti domluvit se anglicky, je právě kreativita.

A právě díky kreativitě čili tvořivosti jsme schopní se také prezentovat tak, aby to budoucí firmu zaujalo. Kreativní a sebevědomí lidé vědí, že jedinou brzdou v životě a v dosahování cílů jsou si sobě sami.

 

Představte si, že před Vámi týden co týden leží prázdný papír. A Vy na něj máte něco namalovat. Když překonáte strach z té prázdnoty, strach z toho, že se Vám to nepovede nebo že se to někomu nebude líbit, tak Vám před očima vzniká úžasná barevná kombinace, kterou jste vytvořili vlastníma rukama. Hodnocení je brzdou tvořivosti. Soutěžení je přímo opakem tvořivosti. Tvořivost to je spolupráce, ne kdo bude dřív. Učíte se tak hodně o sobě a svém vnitřním světě, o tom, co je příjemné a co už ne, o svých hranicích komfortu. Učíte se překonávat překážky a zvládat nejistotu, učíte se pracovat se strachem.

 

Nebo před Vámi leží hromada věcí, které běžně házíme do odpadků. A za hodinu z těchto zbytečností vyrobíte úžasného robota, dům nebo ve spolupráci s dalšími třeba celé město.

Zpráva, kterou si odnáší náš mozek – „jsem schopen vytvořit téměř cokoliv“ je k nezaplacení. Je to pravidelný čas pro trénink tvořivosti. Schopnosti, která nám zvyšuje sebevědomí. Vědomí o tom, čeho jsme vlastně schopní.

 

Tvořivost se není možné nijak naučit. Lze ji pouze rozvíjet tím, že jí dáme prostor a čas. Nejde zmáčknout nějaký čudlík, aby se tvořivost spustila. Tvořivost je něco jako sval, který když přestanete trénovat, tak ochabne.

 

Takový čas a prostor pro Vás i Vaše děti je v EMĚ. V našich kurzech se zaměřujeme právě na rozvoj tvořivosti i znalosti sebe sama.

Pokud chcete udělat něco pro budoucnost Vašich dětí, rozvíjejte jejich tvořivost pravidelně.

  • Tvořivostí bojujeme proti strachu z budoucnosti, když selžou stávající pravidla, budeme schopní najít nová.
  • Tvořivost podporuje naši jedinečnost, tím, že rozvíjí naši osobnost.
  • Tvořivost zvyšuje sebevědomí – vědomí o sobě samém.
  • Tvořivost nám pomůže lépe najít práci.
  • Tvořivost pomáhá zvyšovat schopnost spolupráce, tím, že akceptujeme i jiná řešení než naše.
  • Tvořiví lidé dokáží inspirovat ostatní a měnit tak společnost k lepšímu.
  • Tvořivost znamená více radosti a lehkosti v životě.
  • Tvořiví lidé se nebojí trochu riskovat, aby dosáhli svého cíle.
  • Tvořiví lidé lépe zvládají svoje vztahy, protože snáze respektují odlišný názor.
  • Tvořivost je součástí spokojeného života a tvořiví lidé pociťují svůj život, jako více hodnotný.

Přejít na rozvrh kurzů

Anglicky celým tělem

810-8875-171

Na svoji první práci pro americkou firmu si velmi dobře pamatuji. Úvodní pohovor byl v angličtině s personalistkou, která byla češka. Jen občas jsem zadrhla, když jsem si nemohla vzpomenout na to správné slovo, ale nic, co by se nám i v češtině nestávalo.

Doslova katastrofa nastala ale na druhém pohovoru. Ten už byl veden s mým budoucím nadřízeným – anglickým rodilým mluvčím, který byl navíc skot. Za sebou jsem tou dobou měla několik let s angličtinou ve škole, státnice a certifikát FCE, takže by se dalo říct, že bych se anglicky měla domluvit naprosto v pohodě. Jenže skotštinu jsme ve škole nebrali.

O nějacích dialektech a různých přízvucích jsem samozřejmě věděla a občas byl v hodinách i poslech, ale na opravdového skota z masa a kostí, který na mně bez varování pustil lavinu poloanglických slov s finanční tématikou jsem připravená opravdu nebyla.

Jen jsem tušila, jaké je téma a tak jsem odpovídala naučenými frázemi. Nemusím Vám asi zdůrazňovat, jak na to celé reagovalo moje tělo. Celá červená jsem se koupala v potu trapnosti. Naštěstí pro mne, firma nepotřebovala, abych v angličtině prezentovala, ale pouze rozuměla anglické dokumentaci. Byla jsem přijatá.

Dodnes nezapomenu na tento den ani na další dny, kdy ve chvíli, když se otevíraly dveře šéfovy kanceláře a jeho nohy nebraly směr kávovar, ale naše pracovní místa, jak jsem zaryla pohled do monitoru a dělala, že vůbec neexistuju. Ať se mě proboha na nic nezeptá!!

Pamatujete se na svoje první pronesená anglická (dosaď jazyk) slova s cizincem? Na to, jak jste si měli na jednodenním zájezdu do Rakouska koupit zmrzlinu? Ten pocit, kdy tělo najednou není naše a dělá si co chce. Ruce jsou mokré, tvář červená a srdce začíná bít o něco neklidněji – hlavně ať to nespletu! Ať to řeknu dobře, ať mi sakra rozumí ….

IMG_20160718_092357

Zjistila jsem, že anglicky umí ten, kdo se nestydí. Já, i přesto, že jsem měla doma v šuplíku spoustu dokumentů, které potvrzovali moji schopnost anglicky se domluvit, jsem se anglicky prakticky vůbec nedomluvila. Nebyla v tom malá znalost. Gramatika mě bavila, ze všeho nejvíc. Ani nedostatek anglických slovíček. Byl to nedostatek zkušenosti s rodilým mluvčím.

Děti, které mají možnost se od dětství potkávat s cizincem-rodilým mluvčím a trénovat, co se ve škole naučí, mají velkou výhodu. Postupně odhazují stud a opar trapnosti se nad nimi v budoucnu nikdy srážet nebude. Až půjdou do té své „první“ firmy, ani je nenapadne o tom přemýšlet nebo něco řešit.

Nenechte se mýlit, že jednička z angličtiny ve škole je zárukou toho, že Vaše dítě je s angličtinou v pohodě. Taková jednička mnohdy znamená, že dítě se naučilo slovíčka a pár vět, které umí dobře vyplnit do testu. Neříká nic o jeho schopnosti se domluvit. Když pak našeho premianta poprosíme, aby si na dovolené něco vyřídil, nevěříme svým očím, jaké dělá chyby nebo jak mu to vůbec nejde.

Napadlo Vás někdy, že chyby, které děláme můžou být způsobené právě tou fyzickou nepohodou? Děti, které chybují moc dobře vědí, že udělaly chybu. Když jim dovolíme opakovaně zažívat komunikaci s opravdovým cizincem, nepohoda postupně zmizí. Zvýší se tím i jejich sebedůvěra a jejich komunikace začne být najednou o poznání plynulejší.

Přejít na rozvrh kurzů

 

Jak bylo na táboře v EMĚ..

Skvěle :) Všichni spokojení, nadšení, unavení a plní nových zážitků a znalostí.

20160718_141525

Ráno učení bez mučení s rodilým mluvčím:

20160720_081719

20160720_091833

 

 

 

IMG_20160718_090246

Pak zasloužený oběd v Golfi:

 

20160721_123157

Relax na ostrově plný divé i ochočené zvěře:

 

 

 

 

20160718_135003

20160718_140726

 

 

 

20160718_140539

 

Odpoledne výtvarné tvoření s rodilou mluvčí – Art & English s Jordannou:

 

20160720_075458

Ve čtvrtek došlo i na přespávačku. Holky si na kluky přichystaly opravdu vypečené soutěže:

Pojídání Orea sušenek na rychlost (psst, ty Orea měly náplň ze zubní pasty…:)

20160721_193517

Další chuťovka už se chystá! Tak Alenko, jen to pořádně zamíchej…

20160721_203501

lektvary z různých ingrediencí – kdo jich pozná nejvíc?

 

20160721_203134

A díky Pavlovi jsme měli i královsky navařeno – to byla teda podívaná…

 

20160721_185903

 

Večeře byla opravdové teplé jídlo, které si děti samy uvařily – rajčatový krém, mňam..

20160721_195243

Před noční bojovkou – přehlídka plyšáků na spaní:

20160721_191808

Bojovku si pro změnu připravili kluci na holky.

Ducha z parku se nám, bohužel, na kameru zachytit nepodařilo :(

20160721_212802

 

 

Byl to týden, na který děti určitě nezapomenou. Děkujeme všem rodičům za spolupráci na přípravě :)

Jak říkáte anglicky „Týý brďo?“

A co Vaše děti? Jak si poradí s výrazem, který v češtině řeknou cca 10 x 1 hodinu – tzn. v průměru asi tak 80 x den?!Výtvarka v angličtině Poděbrady

Nebudu Vás nudit tím, jak dnešní vzdělávací systém málo reflektuje skutečné potřeby našich dětí. To je dávno známá věc a v současné době se o ní i hodně diskutuje. Místo toho se zeptám – kolik už jste investovali do angličtiny svých dětí?

Rodiče, kterým záleží na tom, aby jejich děti uměly dobře anglicky, zaplatí ještě dřív než dítě vstoupí do základní školy v průměru 5.000 – 10.000 korun ročně za kurzy angličtiny různě pořádáné v rámci programu mateřských škol nebo za soukromé hodiny.

Často jsem přemýšlela o logice, jakou to má. V naší rodině se mluví 3 různými jazyky. Angličtina je jedním z nich. Anglicky se dorozumíváme spolu s manželem a naše děti tak angličtinu od dětství znají jako něco důvěrně známého. Hodně často jsem tak od lidí slýchala, jak velkou výhodu moje děti mají. Že se už anglicky nemusí učit. Že už máme jednu starost vyřešenou.

Pravdou je, že jsem nikdy nezaplatila ani korunu za kurz angličtiny, ve kterém se děti učí barvy, čísla…slovíčka. Ani jsem nepovažovala za nutné platit peníze českým učitelům. Nic proti těmto učitelům, jen czenglish svým dětem předávám sama. Další pravdou ovšem je, že moje děti, ačkoliv angličtinu poslouchají od narození, anglicky ve skutečnosti vůbec neumí !!!

Přišla jsem totiž na to, že to není o tom mít angličitnu naposlouchanou a umět složit správně gramaticky větu. Ale, že jde mnohem více o schopnost rychle zareagovat na situaci, ve které se nacházím. A ani moje děti tuto schopnost nemají. Přes všechny ty roky s angličtinou..

I já tak musím řešit stejnou otázku jako mnoho jiných rodičů – jak nejlépe investovat do angličtiny svých dětí?  A jak zajistit, aby tyto peníze byly opravdu investicí a ne jen nákladem za vzdělávání dětí?

Když jsem s20160317_144251e zamýšlela, jakou angličtinu bych si pro svoje děti přála – napadlo mne, že bych chtěla, aby mohly chodit někam, kde pro ně bude angličtina stejně přirozená, jako doma. Napadlo mne, že můžou dělat věci, které je baví v angličitně!

Protože jak jinak se naučíme opravdu reagovat a mít vždy nějakou správnou odpověď při ruce? „Děláním angličtiny“, ne hraním si na vzorové situace v hodinách angličtiny. Ale hozením do vody. Při nějaké jiné činnosti – v práci, při cestování, při poznávání nových lidí…

A protože jsem nenašla kurz, kde by se taková angličtina „dělala“ – vytvořila jsem ho sama.

Kroužek, na který by stejně chodily i kdyby byl v češtině. A protože moje děti milují výtvarné tvoření vznikl tak první nápad – Arts in English.

Investice jsou prostředky, které platíme a očekáváme, že se nám vrátí zpět se ziskem. Náklady jsou prostředky, které platíme, ale neočekáváme od nich návratnost. Kurzy angličtiny, kde se děti jen naučí další slovíčka jsou pro mne takovým nákladem. Investicí je kurz, kde děti „dělají skutečnou angličtinu se skutečným angličanem“.

V EMĚ máme již několik kurzů, kde mohou Vaše děti angličtinu skutečně „dělat“.

Přejít na rozvrh kurzů angličtiny

P.S. Tý brďo = anglicky Gee wizz

Praktický tip pro záchranu vztahu a předsevzetí pro rok 2017

Happy and affectionate elderly couple looking at camera with smiles

Za poslední rok se kolem mně rozvedlo a rozešlo spousta párů, tolik, že jsem podlehla dojmu, že jsou letos všichni obětí davového šílenství. U všech těch svazků jsem se ptala proč? Stejně většinou skončí s tím jiným/jinou partnerkou stejně, rozuměj: nespokojeně. (Spokojená manželství se předpokládám nerozvádějí).

 

Na mé proč zbyla povětšinou jen jedna odpověď, protože nebyli moc ochotni udělat něco, co by znamenalo změnu jejich zajetého komfortu.

 

Jasně že je příjemný mít svoje pohodlí naučených reakcí, odpovědí, gest a rituálů a ukázat prstem na druhého. Ať on se změní!

 

To všichni známe už z dětství.

 

Dám příklad:

Když se máma zeptá, kdo to udělal? Tak my rozhodně ne. To ona, to ségra! Ne, já to nebyla, on kecá, to byla ona! A bylo to, viník, ač třeba stále anonymní, byl na světě, my jsme to nebyli a mohli jsme tak dál zůstat ve svém pohodlíčku.

 

A co máma? Taky vjela na svou známou kolej – „nebudu se zdržovat s hledáním pravého viníka, aby to po sobě uklidil, stejně to vždycky skončí stejně – rozčílím se, že se nechtějí přiznat a pohádáme se, radši to uklidím/udělám sama a budu mít klid“.

 

Takže tím tu máme minimálně 2 ukázkové zajeté koleje vedle sebe. Dítě a máma si jedou svoji a doopravdy spolu vůbec nekomunikují. Nejsou spolu na jedný lodi. Naopak každý je ve své.

A tohle se pak opakuje ve všech našich vztazích a nespokojenost klíčí, bují a roste, až jednoho dne přeroste tak, že není únosná a musí se to prostě posekat…hlava nehlava.

 

Jenže co na to děti? Ne, fakt nechci dělat moralistu, jen se zamýšlím na fakty. Tyhle děti, byli na začátku našich vztahů pro nás dospělé (teď mluvím hlavně k ženám, ale myslím, že to samé platí o mužích) to úplně nejdůležitější na světě, tak například:

 

  • než se narodily, tím, že jsme je chtěli s láskou a někdy i navzdory „udělat“

 

  • a pokud to nešlo, tak ještě víc (zhruba po roce snažení jste na čekací listině na umělé oplodnění, takové nepohodlí pro oba partnery a kolik z nás to dobrovolně podstupuje)

 

  • povedlo se: porod, dneska se skládá z porodu téměř maturita než vůbec proběhne, tolik jsme ochotni mu obětovat času naučit se jeho podrobný průběh, přípravě porodního plánu, jako by to snad šlo naplánovat (teď trochu odbočím, ale napadlo Vás někdy, jak absurdní to je, že naše vyspělá společnost, která umí naučit dokonce už i ledničku připravit nákupní seznam stále neví, jak zjistit, kdy se dítě doopravdy narodí?)

 

  • po porodu: kojíme/nekojíme, spíme/nespíme/brečíme, šátkujeme/nešátkujeme, plenkujeme/bezplenkujeme, kupujeme plíny/pereme plíny, stravování/přikrmování, oblékání/kočárkování, znakujeme/mluvíme, technika a pestrost vybavení, no jednomu by se z toho zamotala až hlava a jestli je porod malá rodičovská maturita, tak tohle už je fakt vysoká škola, a to už nás stojí jiné usilí (jen vezměte v úvahu ty obhajoby před příbuznými)

 

  • nemoci, vztekání, vzdorování, puberta, poslouchá/neposlouchá, zlobí, fetuje

 

  • kroužky, zájmové činnosti, lepší školy, lepší školky, hodné učitelky/domácí učitelky

 

Tolik toho do svých dětí investujeme. Stojí nás spoustu peněz a ještě mnohem víc našeho času. A my to všechno pro ně děláme, protože chceme pro své děti přece to nejlepší.

 

A když pak do takového nášupu přijde partnerská krize (a ona dřív nebo později zcela přirozeně přijde) a ostrost naší vzájemné komunikace se blíží japonskému wasabi, je zdánlivě nejúčinější strategií útěk.

 

Doma najednou není bezpečno. V naší loďce prcháme z přístavu. Zajeté koleje nám už neposkytují ochranu. Tak pryč.

 

Občas se objeví v dálce trosečník, který zoufale potřebuje zachránit, tak jako my, a když si ochotně poskytneme náruč útěchy, tak nový vztah může začít. A ten starý – rozsekat na kusy. Dost bylo přeci palčivé reality.

 

Tak takhle, prosím Vás, ne. Předsevzetí do roku 2017 zní jednoznačně:

 

Každý den být víc kapitánem než trosečníkem.

Fishing boat on Baltic Beach in Niechorze, Poland

Jednám v zájmu dětí. Já mám pochopení pro touhu trosečníků. Lepší realita než ta jejich současná. To je velice důležitá touha a plně ji respektuji. Je zrozena z nespokojenosti.

 

Jen, prosím, zachovejte svoje vztahy pro to nejcennější co máte – děti. Podle průzkumů bude za pár let luxus mít úplnou rodinu. Mámu s tátou a děti „pod jednou střechou“.

 

Chtějte pro svoje děti to nejlepší – luxus je otázkou vašeho rozhodnutí. Tolik jste už investovali času. Nebuďte trosečníkem, buďte kapitánem a vydejte se tím směrem, který je pro vás a vaši rodinu opravdu užitečný.

 

Jestli právě teď řešíte svoji partnerskou krizi, držíte za kliku a chcete utéct pryč, do jiného bezpečného přístavu, tak vám dám tu slíbenou radu (dobrá zpráva je, že působí i preventivně).

Pomůže vám udělat první krok k zachování vašeho vztahu, k záchraně vašich časových investic a zajištění luxusní budoucnosti pro vaše děti:

 

Uznejte, že právě teď vám to ve vztahu moc nefunguje.

 

Nemusíte dělat nic moc světoborného, ani nic hned měnit, nestojí to moc času. Jen to, prosím, udělejte opravdově. Od srdce si nad svým vztahem znechuceně odplivněte.

 

Jak na to prakticky? Kdekoliv se právě teď nacházíte a vím, že je to určitě velice vhodné místo, protože jinak byste nečetli tento text, tak se jen na chvíli zastavte. Nadechněte se a vydechněte, z velkého hluboka.

 

Vybavte si poslední zraňující hádku. To byla síla, co?

 

Máte tohle zapotřebí? Určitě ne, určitě si zasloužíte něco lepšího než tohle. Lepší realitu.

 

Řekněte si něco hodně úlevného, jako třeba: „ve svém vztahu se poslední dobou necítím dobře“ (hodně lehká verze), nebo třeba: nejsem spokojená/ý, jak to u nás doma teď je (lehká verze) nebo jednoduše: můj vztah teď stojí za prd, což jen velice jemně popisuje, že to je úplně na h…..(hořickou trubičku).

 

Zůstaňte na chvíli v tom pocitu. Uvědomte si svoji nespokojenost. Nefunguje vám to. Není to jako dřív. Není to tak, jak jste si představovali. Tohle jste pro sebe nechtěli.

 

Je vám z toho smutno?

 

Dobře. To je v pořádku. Ještě, abyste z toho měli radost.

 

Je vám to líto?

 

Politujte se. Nikdo jiný tu s vámi teď předpokládám není, tak se politujte, jak jste z toho zdrcení, jak je to težké, jak se to nedá vydržet, jak je složité s tím něco udělat, jak toho všeho máte po krk, jak je váš partner nemožný….

 

Tak to prostě teď je. Takový neuspokojivý je teď váš vztah.

 

Máte právo být z toho neštastní. A já jsem první, která to teď s vámi uznává. Ano, uznávám, teď vám to ve vztahu moc nefunguje. Máte pravdu.

 

Až to uznáte, tak si oblékněte kapitánskou čepici a změňte směr. Nespokojenost je důležitá a rodí se z ní touha po lepší realitě.

 

Jak moc se vám chce něco měnit? Těžko donutíme ke změně partnera, když nám samotným se do toho nechce.

 

A přesto, víte co nejčastěji řeším se svými klienty?

 

Nejčastější zakázka zní zhruba takto: chci se zbavit svých špatných vlastností. Takže změna.

 

Jenže vlastnosti jsou naše, jsou tu s námi, jsme to my. Chcete se jako zbavit nějaké své části? A kde bydlí ta špatná vlastnost? V ruce? Zbavíme se ruky a bude to dobré? Nesmysl, že! Je to jen naše nespokojenost s námi samotnými.

 

Není špatná vlastnost. Jsou jen špatné návyky. Ty můžete měnit. Na takové, které vám více slouží. A můžete začít už hned teď. S tím partnerem, kterého teď máte.

 

Nechtějte se zbavit partnera, špatné části vašeho vztahu nebo svých špatných vlastností.

 

Nespokojenost je důležitá. Vítejte nespokojenost ve svém životě. Uznejte ji jako součást vývoje vztahu, jako ukazatel směru. Naznačuje, že tudy ne, tak budete muset jinudy, dělat věci jinak, vyměnit zajetou kolej za jinou. No a co.

 

Když se vám rozbije pračka, taky ji hned nevyhodíte, ale voláte nejdřív opraváře. Většinou se to dá řešit.

 

Stejně jako vztah se dá opravit. A když nevíte jak, pozvěte opraváře. Většinou se to dá řešit.

 

Nespokojenost střídá spokojenost, ale nikdo za vás tu práci neudělá. Ani váš partner ne. Jako je nevyhnutelný náš nádech a výdech, je nevyhnutelná spokojenost a nespokojenost ve vztahu. Je to v pořádku. Život se pohybuje nahoru a dolů. Spokojené páry nepociťují 100% času jen spokojenost. Naopak. Nespokojenost je pro ně signálem, že je na čase chopit se kormidla a změnit směr, opravit rozbité. Nenechají to být.

 

Moje přání do Nového roku pro nás všechny:

 

Přeju si, ať každý z nás najde sílu a odvahu opravovat vztah se svým partnerem. Jediný luxus, který můžete dopřát sobě a svým dětem je život v úplné rodině.

Krásný Nový rok 2017 !!!

Jak se chodí po provaze…

Plavu v krásném jezeře mezi skalami, z dálky lesa se ozývají hlasy pěších turistů, pode mnou průzračná voda a jinak ticho. Nádherný letní den. Najednou se nade mnou ozve pravidelné oddychování. Velice jemné, pomalé, takové klidné dýchání. To jen skály roznáší ten zvuk mezi sebou po hladině, že to zní jako když se to děje právě centimetr od mého ucha.

V úctyhodné výšce nade mnou se vznáší člověk. Tak úplně ladně běhá po vzduchu a vypadá to, že mu to vůbec nevadí. Naštěstí si i přes odrážející se sluneční paprsky, které zatemňují můj výhled, všimnu, že ten člověk kráčí po provazu nataženém mezi dvěma skalami. V ruce tyč na balanc.

Chvíli ještě v úžasu hledím než mi moje hlava začne klást otázky. Na co teď asi myslí? Na co myslel než vkročil na to lano? Co mu pomáhá se tam udržet? Kolikrát musel spadnout než došel naráz do cíle? Do večera bylo o čem přemýšlet.

Došla mi spousta krásných souvislostí. Určitě jsem věděla se stoprocentní jistotou, že nemyslí na to, jak spadne, jak to nedá, nezvládne, jak je nemožnej. Naopak ten člověk byl ve stavu, kdy se koncentroval jen na to, co právě dělal. Na myšlenky podle mne neměl čas.

Postupně mi začalo docházet i to, že než udělal svůj první krok, tak možná zapochyboval, jestli to dá nebo jestli bude koupačka, ale i přes to, ten první krok udělal. A teď byl právě na cestě. Asi ve třetině lana. A šel. Nic se nedělo. Dýchal a šel.

V ruce držel pomocníka – tyč, která mu pomáhala se vyvažovat. Aby se nestalo, že se moc vychýlí na jednu nebo na druhou stranu. Taková pomůcka pro tělo, které se málokdy pohybuje s precizní dokonalostí jako stroj. Když tělo ztratí rovnováhu, vlastně se něčeho drží a protipohybem se dokáže dostat zpátky do středu.

Ten člověk jen tak plynul a dokonale si to užíval. Byl jen tady a teď.

Připadá mi to jako úžasně jednoduchý návod, jak se pohybovat kdekoliv. Nejenom po provazu, ale třeba i životem.

Žít rovnovážný život.

Věnovat se svému vnějšímu i vnitřnímu světu.

Jenže návody jsou jenom teorie. Praxe, je neúprosná. Vykročíme, jdeme, padáme, koupeme se, hrabeme se na břeh. Po čase, když nasbíráme dost odvahy, jdem zase na to. A vykročíme.

Kolik Vám bylo let, když jste poprvé slyšeli toto přísloví: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“? Možná 5 nebo 8 let nebo ještě dřív? Teď je Vám o pár desítek víc a víte, že jste se ve stejné řece koupali už více než jednou.

Není to nic neobvyklého, jsme naučení na určité chování a opakujeme ho. Takže když se po prvním neúspěchu dostaneme opět trochu na nohy a děláme první krok, tak si možná říkáme, že tentokrát to bude jiné, že tentokrát se to všechno povede a stane jinak, ale vlastně nic jinak neděláme. Zase jen opakujeme to, co jsme dělali předtím. Jediný rozdíl je v tom, že teď už víme, jaké to je se vykoupat a hrabat na břeh. Jsme jen více opatrní.

Je zajímavé, že větší procento lidí dokáže změnit přístup nebo chování, když hledají práci, ale málokdo se nad tím zamýšlí, když se jedná o vztahy. Partnerské nebo prostě jakékoliv mezilidské.

Ale právě vztahy jsou tím pomocníkem, který nás drží pomyslně nad vodou, když kráčíme „po laně“ životem. Vztahy jsou to jediné, co nám zůstane, když přijdeme o všechno materiální.

vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi babičkou a vnučkou

 

Poskytují nám rovnováhu.

Odehrávají se uvnitř nás prostřednictvím našich pocitů, ale i v našem vnějším světě prostřednictvím řeči, pohybů, doteků, zpětných vazeb nebo třeba dárků.

To vnější máme většinou pod kontrolou, ale co to vnitřní? Rozumíme si, když na nás přijde výbuch zlosti a zraňujeme tím své blízké?

Žijeme v úžasné době, kdy víme, jak vzniká tornádo a kdy přijde bouřka, umíme to dokonce předpovědět s velkou přesností. Kdo z nás ale ví, kdy na něj přijde zlost a na kom si ji vyleje? Většinou to na nás přijde, jako blesk z čistého nebe. A většinou si ji vylejeme na někom, kdo za to vůbec nemůže.

Všichni víme, jak to vypadá, když se tornádo přežene venku. Jak to potom musí vypadat po bouřce, která se přežene uvnitř nás?

no-connectivity-concept-vector-illustration_MkFu3APu_L

 

 

 

 

 

 

 

Dá se s bouří v sobě chodit po provaze?

 

Pomáhám předcházet bouřkám a nezraňovat ty, kteří jsou nám nejblíž. Nemusíte vstupovat stále do stejné řeky. Nebojte se vztahů. Uvidíte, že to jde i jinak. Vyhoupněte se zpátky na lano! Poznání sebe sama je ta nejlepší cesta, jak žít život, který opravdu chcete.

V září 2018 máte možnost začít sami sebe poznávat pravidelně v rámci odpočinkových „malovacích“ setkání, které probíhají po celý školní rok.

Kateřina Hefny, certifikovaný kouč a arteterapeut

 

 

Zatrpklá nebo život ?

Neuklízej jen doma, vyházej to, co ti neslouží i ze svý hlavy. 

 

Téměř každá žena má období, obvykle ve středním věku, kdy nastane čas udělat jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ohledně jejího budoucího života – zda bude zatrpklá, nebo ne. Často se to děje na konci třicítky – na počátku čtyřicítky života. Dostane se do bodu, kdy má všeho po krk, nebo jak se říká tisíckrát nic umořilo osla a ona je na všechno naštvaná.

Její sny z doby, kdy jí bylo dvacet, leží někde na hromadě, roztříštěné. Možná má zlomené srdce, rozbité manželství, nenaplněné sliby. Tělo, které žije dlouhou dobu, nashromáždilo trosky všeho druhu.*

Málokterá z nás si tohle pro sebe přeje. Ale každé z nás se to může stát. I přesto, že si myslíme, že nám se tohle rozhodně stát nemůže. Najednou to tady je a my se musíme rychle schánět po vidlích a začít tu hromadu harampádí uklízet. Rozhodnout se pro život.

Hořkost neboli trpkost se může, zpočátku úplně nenápadně, vkrádat do života ženy, až je její kalich hořkosti tak naplněn, že přeteká ven aniž si čehokoliv všimne. A žena se topí….v hořkosti. Zatrpklá na svět a na sebe.

Možná, že se může začít zamýšlet nad svým životem – rozhlížet se kolem sebe a dospěje k úlevnému závěru, že vlastně po kolena v bahně, taky není špatná volba. Chodit se v tom jakž takž dá. Existují dokonce takové hrdinky mezi námi ženami – přímo Johanky z Arku, že ačkoliv stojí v bahně po pás, stejně bojují. Za svůj stávající život. Aby udržely status quo. Jak lehké může být sklouznout až sem, a bahno je pak bude doprovázet po celý zbytek života.

Jenže vy to nemusíte nechat zajít až tak daleko!! Je to přece váš život. Vsadím se, že hodnotnější dárek, než je váš vlastní život, jste doteď nedostala :)

 

Jak poznat, že se mi něco takového děje?

Není asi žádný přesný popis příznaků, každá žena je jiná a u každé se taková zatrpklost (chcete-li: dlouhodobá nespokojenost) bude projevovat trochu jinak a také bude mít jinou intenzitu. Záleží také na tom, jak my ženy umíme „číst samy sebe“ a jakým způsobem situace obvykle prožíváme.

Najednou nám může připadat, že ostatní žijou krásné životy a my „jen přežíváme“. To samozřejmě není vždy pravda, jde jen o to, že my samy nemáme dost odvahy si své potřeby nejen prosadit, ale hlavně je vůbec pojmenovat.

Neschopnost zastavit se, podívat se na to, co se teď děje a pak najít tu naši opravdovou potřebu bývá tím skrytým jedem, který plní kalich hořkosti. Pojmenovávání potřeb a jejich naplňování je cesta, jak se v něm neutopit.

 

Co se dá prakticky dělat?

Existuje způsob, který pomáhá odklízet harampádí a dostat se ven z „bahna“. Například technika „čištění řeky“, která je společná koučování i arteterapii. Jedná se o dva různé přístupy, ale mají společný základ.

Arteterapie pracuje s obrazy, jejich symbolikou a významy, které pro nás osobně mají. Pomáhá se zastavením a uviděním toho, co se děje. Symboly zjednodušují a díky nim se můžou neznámé části obrazu snáze pojmenovat a pochopit. Je dobré pokud máme průvodce, který nám s tím pomůže. I emoce, které obraz vyvolá je lepší prožít s někým, kdo ví, jak s nimi bezpečně pracovat. To znamená tak, aby se postupně ztrácela jejich svazující síla, a my mohly jít dál. Není nutné umět malovat, ale mít odvahu. Otisk sebe na bílé ploše papíru dokáže odhalit nejednu skrytou touhu nebo pocit.

Koučování pracuje s myšlenkami, zabývá se tím, jak o sobě přemýšlíme, sleduje, kdy myšlenka ovládá nás a kdy my ovládáme myšlenku. Cílem je poznat, které myšlenky mi slouží a dělají můj život smysluplnější, spokojenější, a které v něm nemají co dělat. Nepatří tam, protože mi neustále hází klacky pod nohy a ničí naše ideje o nás, druhých a nepomáhají nám nijak budovat naši autentickou představu o spokojeném životě.

A je úplně jedno, jak se k nám takové destruktivní myšlenky dostaly, jestli to bylo výchovou v rodině nebo špatnou životní konstelací. Koučování vychází z předpokladu, že jako dospělí máme možnost volby a každou vteřinu – TEĎ – se rozhodujeme znova a znova, jak se zachováme a čemu dáme přednost.

V naší každodenní realitě nemusíme být otroky ani pocitů, ani myšlenek, ale můžeme se vědomě rozhodnout, jaký život chceme mít a hledat přiměřené způsoby, jak tu naši vysněnou představu konkrétně naplňovat. Ne jednou za rok, ale denně. 

 

Co se přesně děje?

Bereme do ruky papír, vybíráme barvy nebo pastely, připravujeme štětce a vodu, a chystáme se na vhled do vnitřního světa – bílá prázdná plocha před námi a my sbíráme odvahu k prvním tahům a porušení prázdnoty.

Vytváříme svědectví o svém vnitřním prožívání. Je to zpráva důležitá hlavně pro nás samotné, není správné ani špatné řešení. Není dobrá a špatná řeka, ani není dobrý nebo špatný život. Nehodnotíme, neanalyzujeme. Jde o proces uvědomování si toho, čím zaplňuji prázdnou plochu přede mnou a jakou to má pro mě osobně hodnotu. Jaké významy jsou tam skryté?

Na řeku se díváme, popisujeme, jaké úseky na ní jsou. Někde je řeka klidná, jinde zase naopak velice rozbouřená. Jinde vysychá, až se voda téměř ztrácí. Označujeme období a události, které utkvěly v paměti, jako něco hodně důležitého, takové milníky. Říkáme přeci i v normálním životě: „A od té doby, co se stalo toto, jsem už nikdy neudělala…. anebo jsem začala dělat tohle….“ Tak to jsou přesně ty chvíle, které hledáme.

A pak nezbývá než se pustit do pořádné práce – čištění řeky.  Aby mohla zase volně proudit životadárná energie vody, která je pro nás ženy, tak důležitá. Voda je element emocí a vzniku života. Jako ženy jsme nositelkami života a je naší přirozeností být v souladu s energií vody – plynout, dávat život, přijímat život.

Kde voda neproudí, kde stagnuje, tam se kupí odpadky všeho druhu, vzniká špinavé bahno, které nás symbolicky stahuje dolů, drží na místě a tady pak vzniká pocit, že se „nemůžeme hnout z místa“, že co děláme nemá smysl, protože to stejně „zapadne“. Taková práce není hotová za pár hodin. Stejně dlouho, jako jsme vydržely stát na místě, tak stejně dlouho nebo ještě déle trvá úklid. A možná, že nikdy neskončí, ale rozhodně se vyplatí se dát do práce, ať je to kdykoliv. Je to totiž náš život, nikdo jiný to za nás neudělá.

Rozhodněte se pro ŽIVOT :)

Katka Hefny

Pokud Tě zaujala možnost poznávání sebe sama a pročištění svého vnitřního prostoru od toho, co ti neslouží,

podívej se na otevřený kurz Malujeme pro duši, kde se právě podobným tématům věnujeme.

 

Podívat se na rozvrh – Malujeme pro duši

*(volně podle Ženy, které běhaly s vlky)

Kolik let máte zpoždění?

Tak tahle věta mi ještě před pár lety nepřipadala nijak divná. Připadalo mi, že stále někam spěchám, že nic nestíhám a že mám prostě pořád nějaké zpoždění. Pocit, že uháním do budoucnosti k událostem, které se měly stát až za x minut, hodin, dní, minulost se ještě držela zuby nehty zadních kapes a na přítomnost nebyl čas.

Kdybych aspoň tenkrát věděla, kam se ženu? Moje spěchání vlastně nedávalo žádný smysl. Nespěchala jsem totiž třeba na sjezdovku, abych si mohla zajezdit na svém oblíbeném snowboardu. Nespěchala jsem ani domů, nikdo tam na mně totiž nečekal. Spěchala jsem do práce, která mě pramálo těšila, spěchala jsem s prací, abych jí hodně stihla, a to dokonce tak, že jsem radši nešla ani na oběd, abych náhodou nemarnila čas.

Když jsem se jednoho dne ocitla na posteli neschopná jakéhokoliv pohybu, neschopná jakékoliv komunikace, jen oči upřené do stropu, z nichž občas nesměle ukápla slza, netušila jsem, že právě procházím akutním stadiem vyhoření.

Picture of young beautiful female painted by water-color

Jen díky starostlivosti mého tehdejšího okolí se mi dostalo profesionální péče a já se začala učit, jaké to je, nikam nespěchat a užívat si života tady a teď. V tu chvíli mi teprve došlo, jak velké zpoždění vlastně mám!! Tolik let života bez života, bez touhy, bez radosti, prosta snu, který by se mohl splnit. Robot, který se ráno zapínal a plnil úkoly až do večera, protože tak se to přece dělá. Tak to přeci dělají všichni.

Zezačátku jsem se musela hodně přemlouvat, abych uvěřila, že moje touhy a sny jsou důležité. Lehce jsem oťukávala pocit, kdy jsem se úplně zastavila a nechala všechno být. Dříve bych nevěřila, že bych něco takového zvládla, natož to praktikovat denně jako cvičení. V těch chvílích klidu se pomalu draly napovrch všechny mé dětské touhy a sny a já je s důvěrou, s jakou se dítě vrhá do rodičovské náruče pro útěchu, vítala a kolébala u svého srdce. „To jsi ty“…říkalo mi. Tam jsem byla doma.

Od té doby uplynulo již téměř 15 let. Za tu dobu jsem se naučila, že žít život podle sebe dává ten největší smysl. Že mít svůj sen a za tím jít, nemusí být vždycky sobecké. Že dávat ze sebe druhým to, co mi jde ze všeho nejsnadněji není podřadné, ale hodnotné. Že pro druhé, to totiž vůbec nemusí být tak snadné jako pro mne. Že to může být můj talent.

V září 2015 se jeden můj sen stal skutečností. Naskytla se příležitost otevřít prostor, kde mohu předávat to nejlepší ze sebe ostatním lidem. Prostor, ve kterém se záměrně zpomalujeme, hledáme svoje talenty a učíme se prostě jen být sami se sebou a sami sebou. Používáme k tomu nejnovější poznatky z oboru arteterapie a koučování.

Katka Hefny

EMA Poděbrady