Tak schválně? Už vás někdy napadlo spočítat, kolik času uplynulo zatímco jste odsouvali sami sebe nebo svoje sny do pozadí?

Například mě ta věta z titulky ještě před pár lety nepřipadala nijak divná (..je to vlastně už asi 20, ale v mým věku už se tomu říká pár laughing). Naopak bylo přirozené, že stále někam spěchám, že vlastně nic moc nestíhám a taky, že mám neustále nějaké zpoždění.

Byl to takový pocit, že uháním do budoucnosti k událostem, které se měly stát až za xxx minut, hodin nebo dní. Ve stejnou chvíli se minulost ještě aspoň v myšlenkách držela zuby nehty zadních kapes u mých kalhot a na přítomnost moc nebyl čas.

Kdybych tenkrát aspoň věděla, kam se ženu? Moje spěchání vlastně nedávalo žádný smysl. Nespěchala jsem totiž třeba na sjezdovku, abych si mohla zajezdit na svém oblíbeném snowboardu.

Nespěchala jsem ani domů, nikdo tam na mně totiž nečekal. Spěchala jsem do práce, která mě pramálo těšila, spěchala jsem s prací, abych jí hodně stihla, a kolikrát dokonce tak, že jsem radši nešla ani na oběd, abych náhodou nemarnila čas.

Nezní tohle šíleně?

Když jsem se jednoho dne ocitla na posteli neschopná jakéhokoliv pohybu, neschopná jakékoliv komunikace, jen oči upřené do stropu, z nichž občas nesměle ukápla slza, netušila jsem, že právě procházím akutním stadiem vyhoření.

 

Jen díky starostlivosti mého tehdejšího okolí a rodiny se mi dostalo profesionální péče a já se začala učit, jaké to je, nikam nespěchat a užívat si života tady a teď.

Teprve v těch jakože prázdných chvílích mi docházelo, jak velké zpoždění vlastně mám !!

Tolik let života bez života, tolik let bez touhy, bez radosti, prosta snu, který by se mohl splnit.

Robot, který se ráno zapínal a plnil úkoly až do večera, protože tak se to přece dělá. Protože TAK to přeci dělají všichni.

 

Zezačátku jsem se musela hodně přemlouvat, abych uvěřila, že moje touhy a sny jsou důležité. Lehce jsem oťukávala pocit, kdy jsem se úplně zastavila a nechala všechno být. Dříve bych nevěřila, že bych něco takového zvládla, natož to praktikovat denně – třeba jako cvičení.

V těch chvílích klidu se pomalu draly napovrch všechny mé dětské touhy a sny a já je s důvěrou, s jakou se dítě vrhá do rodičovské náruče pro útěchu, vítala a kolébala u svého srdce. „To jsi ty“…říkalo mi moje srdce . Tam jsem byla doma.

Od té doby uplynulo již téměř 20 let.

Za tu dobu jsem se naučila, že žít život podle sebe dává ten největší smysl.

Že mít svůj sen a za tím jít, nemusí být vždycky sobecké. Že dávat ze sebe druhým to, co mi jde ze všeho nejsnadněji není podřadné, ale hodnotné. Že pro druhé, to totiž vůbec nemusí být tak snadné jako pro mne. Že to může být můj talent.

V září 2015 se jeden můj sen stal skutečností. Naskytla se příležitost otevřít prostor, kde mohu předávat to nejlepší ze sebe ostatním lidem. Prostor, ve kterém se záměrně zpomalujeme, hledáme svoje talenty a učíme se prostě jen být sami sebou.

Mým hlavním talentem je propojování.

Propojuji lidí mezi sebou, aby se vzájemně pochopili a mohli spolupracovat nebo se mít rádi nebo aby mohli mít rádi sami sebe jací jsou. Propojuji lidi s jejich touhami a sny, stejně jako s jejich strachy je uskutečnit. Propojuji je s jejich zdrojem síly a odvahou, která jim umožňuje tvořit lepší život pro sebe a svoje rodiny.

 

Propojuji zkušenosti a znalosti z různých oborů a tvořím z nich obsah, který pomáhá pochopit další souvislosti týkající se pracovního a soukromého života. Propojuji disciplíny zdánlivě nepropojitelné a baví mě sledovat, jak se zvyšuje účinek toho, co dělám a jak to baví i ty, kteří jsou v tom se mnou.

 

Propojuji se s přírodou a naciťuji, jak se jí teď globálně moc nedaří a propojuji tohle téma s naším vzdělávacím programem angličtiny pro děti. Ano, já vím, že to k záchraně naší planety nestačí, ale je to něco, co sama za sebe můžu udělat hned teď a dělám to s láskou ke všemu živému i neživému.

 

Propojuji emoce, myšlení a aktivitu ve všem co dělám. Tak vznikla EMA.

= emoce = myšlení = aktivita =

S touhle trojicí je radostný úspěch nevyhnutelný. Jsme tu pro vás už 5. rokem a baví nás to čím dál víc. 

Děkujeme za přízeň, jste skvělí !

pro EMU napsala Katka Hefny