Tak tahle věta mi ještě před pár lety nepřipadala nijak divná. Připadalo mi, že stále někam spěchám, že nic nestíhám a že mám prostě pořád nějaké zpoždění. Pocit, že uháním do budoucnosti k událostem, které se měly stát až za x minut, hodin, dní, minulost se ještě držela zuby nehty zadních kapes a na přítomnost nebyl čas.

Kdybych aspoň tenkrát věděla, kam se ženu? Moje spěchání vlastně nedávalo žádný smysl. Nespěchala jsem totiž třeba na sjezdovku, abych si mohla zajezdit na svém oblíbeném snowboardu. Nespěchala jsem ani domů, nikdo tam na mně totiž nečekal. Spěchala jsem do práce, která mě pramálo těšila, spěchala jsem s prací, abych jí hodně stihla, a to dokonce tak, že jsem radši nešla ani na oběd, abych náhodou nemarnila čas.

Když jsem se jednoho dne ocitla na posteli neschopná jakéhokoliv pohybu, neschopná jakékoliv komunikace, jen oči upřené do stropu, z nichž občas nesměle ukápla slza, netušila jsem, že právě procházím akutním stadiem vyhoření.

Picture of young beautiful female painted by water-colorJen díky starostlivosti mého tehdejšího okolí se mi dostalo profesionální péče a já se začala učit, jaké to je, nikam nespěchat a užívat si života tady a teď. V tu chvíli mi teprve došlo, jak velké zpoždění vlastně mám!! Tolik let života bez života, bez touhy, bez radosti, prosta snu, který by se mohl splnit. Robot, který se ráno zapínal a plnil úkoly až do večera, protože tak se to přece dělá. Tak to přeci dělají všichni.

Zezačátku jsem se musela hodně přemlouvat, abych uvěřila, že moje touhy a sny jsou důležité. Lehce jsem oťukávala pocit, kdy jsem se úplně zastavila a nechala všechno být. Dříve bych nevěřila, že bych něco takového zvládla, natož to praktikovat denně jako cvičení. V těch chvílích klidu se pomalu draly napovrch všechny mé dětské touhy a sny a já je s důvěrou, s jakou se dítě vrhá do rodičovské náruče pro útěchu, vítala a kolébala u svého srdce. „To jsi ty“…říkalo mi. Tam jsem byla doma.

Od té doby uplynulo již téměř 15 let. Za tu dobu jsem se naučila, že žít život podle sebe dává ten největší smysl. Že mít svůj sen a za tím jít, nemusí být vždycky sobecké. Že dávat ze sebe druhým to, co mi jde ze všeho nejsnadněji není podřadné, ale hodnotné. Že pro druhé, to totiž vůbec nemusí být tak snadné jako pro mne. Že to může být můj talent.

V září 2015 se jeden můj sen stal skutečností. Naskytla se příležitost otevřít prostor, kde mohu předávat to nejlepší ze sebe ostatním lidem. Prostor, ve kterém se záměrně zpomalujeme, hledáme svoje talenty a učíme se prostě jen být sami se sebou a sami sebou. Používáme k tomu nejnovější poznatky z oboru arteterapie a koučování.

Katka Hefny

EMA Poděbrady