aneb jak to celý ustát a nepadat na zem
Možná už jste to taky viděli. Myslím provazochodce hodně zblízka. Mě se to stalo nějak takhle:
Plavu si v krásném jezeře mezi skalami, z dálky lesa se ozývají hlasy pěších turistů, všude kolem jen průzračná voda a jinak ticho. Nádherný letní den a nejen ticho, ale i to léto by se dalo krájet.
Najednou se nad mojí hlavou ozve pravidelné oddychování jako by orel získal lidský hlas. Velice jemné, pomalé, takové klidné dýchání. To jen skály roznáší zvuk mezi sebou po hladině, že to zní, jako když se to děje pouhý centimetr od mého ucha.
V úctyhodné výšce nade mnou se vznáší člověk. Vlastně tak nějak ladně běhá po vzduchu a vypadá to, že mu to vůbec nevadí. Naštěstí, i přes odrážející se sluneční paprsky, které zatemňují můj výhled, si všimnu, že ten člověk kráčí po provazu nataženém mezi těmi dvěma skalami. V ruce tyč na balanc.
Chvíli ještě v úžasu hledím, ale to mi už moje hlava začne přihrávat otázky.
Na co teď asi myslí?
Na co asi myslel než vkročil na to lano?
Co mu pomáhá se tam udržet?
Kolikrát musel spadnout než to celé přešel na jeden zátah?
Do večera bylo o čem přemýšlet. Došla mi spousta souvislostí a námět pro článek na blog byl doma.
Určitě jsem věděla se stoprocentní jistotou, že nemyslí na to, jak spadne, jak to nezvládne nebo na to, jak je nemožnej.
Naopak byl ve stavu, kdy se soustředil jen na to, co právě dělal. Na myšlenky neměl čas.
Postupně se mi před očima odvíjel i jeho příběh o tom jak začínal. Možná, že zapochyboval jestli to zvládne, než udělal svůj úplně první krok. Možná, že se sám sebe ptal, jestli to fakt dá nebo jestli bude koupačka. Přes všechny ty počáteční nejistoty sebral odvahu a ten první krok “do prázdna” udělal. A teď byl právě na cestě. Asi ve třetině lana. A šel. Nic se nedělo. Dýchal a šel.
Nebyl tak docela sám. Měl s sebou pomocníka, kterého držel. Byla to tyč, která mu pomáhala se vyvažovat. Aby se mu nestalo, že se vychýlí moc na jednu nebo moc na druhou stranu. Pomůcka pro tělo, které se málokdy pohybuje s precizní dokonalostí jako třeba stroje. Když tělo ztratí rovnováhu, vlastně se něčeho drží a protipohybem se dokáže dostat zpátky do středu.
Ten člověk jen tak plynul a dokonale si to užíval. Byl tady a teď.
Připadá mi to jako úžasně jednoduchý návod, jak se pohybovat kdekoliv. Třeba i životem.
Žít rovnovážný život.
Věnovat se svému vnějšímu i vnitřnímu světu.
Jenže návody jsou jenom teorie. Praxe, je neúprosná. Vykročíme, jdeme, padáme, koupeme se, hrabeme se na břeh. Po čase, když nasbíráme dost síly a odvahy, jdeme zase na to. A vykročíme.
Kolik Vám bylo let, když jste slyšeli poprvé tohle přísloví: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“? Možná 5 nebo 8 let nebo ještě dřív? Teď je Vám o pár desítek víc a víte, že jste se ve stejné řece koupali už více než jednou.
Není to nic neobvyklého, jsme naučení na určité chování a opakujeme ho. Takže když se po prvním neúspěchu dostaneme opět trochu na nohy a děláme první krok, tak si možná říkáme, že tentokrát to bude jiné, že tentokrát se to všechno povede a stane jinak, ale vlastně nic jinak neděláme. Zase jen opakujeme to, co jsme dělali předtím. Jediný rozdíl je v tom, že teď už víme, jaké to je se vykoupat a hrabat na břeh. Jsme prostě jen více opatrní.
Je zajímavé, že větší procento lidí dokáže změnit přístup nebo chování, když hledají práci, ale málokdo se nad tím zamýšlí, když se jedná o vztahy. Partnerské nebo prostě jakékoliv mezilidské.
Ale právě vztahy jsou tím pomocníkem, kterého se držíme jako ten provazochodec a oni nás na oplátku drží pomyslně nad vodou, když kráčíme „po laně“ životem.
Vztahy jsou to jediné, co nám zůstane, když přijdeme o všechno materiální.
Poskytují nám rovnováhu.
Odehrávají se uvnitř nás prostřednictvím našich pocitů, ale i v našem vnějším světě třeba prostřednictvím slov, pohybů, doteků, zpětných vazeb nebo dárků.
To vnější máme většinou pod kontrolou, ale co to vnitřní? Rozumíme si, když na nás přijde výbuch zlosti a zraňujeme tím své blízké?
Žijeme v úžasné době, kdy víme, jak vzniká tornádo a kdy přijde bouřka. Umíme to dokonce předpovědět s velkou přesností. Kdo z nás ale ví, kdy na něj přijde zlost a na kom si ji vylije?
Většinou to na nás přijde, jako blesk z čistého nebe. A většinou si tu zlost vylijeme na někom, kdo za to vůbec nemůže.
Všichni víme, jak to vypadá, když se venku přežene třeba tornádo. Jak to potom musí vypadat po bouřce, která se přežene uvnitř nás?
Dá se s bouří v sobě balancovat na laně?
Smyslem mojí práce je pomáhat hledat cesty, jak předcházet bouřkám a nezraňovat ty, kteří jsou nám nejblíž. Nemusíte vstupovat stále do stejné řeky. Nemusíte se bát vztahů. Nemusíte být už sami nebo předčasně opouštět partnera.
Uvidíte, že to jde i jinak. I vy se můžete vyhoupnout zpátky na lano! Poznání sebe sama je ta nejlepší cesta, jak žít život, který opravdu chceme.
pro EMU napsala
Kateřina Hefny, certifikovaný systemický kouč a facilitátor poradních kruhů
Nejnovější komentáře